Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Trny & Žiletky  - Podměstí

Trny & Žiletky Podměstí

Bhut6.3.2021
Zdroj: CD //#MDM-XXV
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Trny bodají, žiletky řezají, zuby skřípají, receptory vnímají ten tajuplný dech Podměstí, tolik svérázný počin, který neodbočil z již dříve ukázané trasy.

Ještě, než si začnete pročítat následující řádky a odstavce, přečtěte si starší recenzi od kolegy Victimera na album předchozí. Tam je totiž plně vystiženo, jakou kapelou Trny & Žiletky ve skutečnosti jsou a jak jejich deska zní. Samozřejmě se ono povídání vztahuje k debutové eponymní práci, ale já bych vesměs úplně to samé mohl překopírovat do současnějšího rozboru následující nahrávky Podměstí, která vyšla v roce 2020. Možná právě proto jsem otálel se sepsáním a snad i kolega, neb bylo ve vzduchu jasně cítit, že dál není o čem. Takže pokud vás prakticky nezajímá jen další velmi podobný, ne-li stejný úhel pohledu, dál nečtěte (tedy ze předpokladu, že jste nečetli již zmíněný článek z roku 2017).

 

Bylo by však povrchní a alibistické takto skončit, takže předložím pár rozumů, jelikož si pořád myslím, že ta kapela si pozornost jednoznačně zaslouží. Může za to předně hudba jako taková, která je hodně svá a hodně míchá kartami, se kterými již hráli jiní. Jde především o atmosféru, kterou se vždycky podaří vystavět velmi napjatě a chce se říct i zlověstně hned zkraje obou nahrávek. V případě Podměstí je tato poloha velmi pohlcující a pokud by ve stejném duchu probliklo deskou dalších pár skladeb, určitě bych byl mile (ale při tom náležitě zle) potěšen. Následující výpad V oku sopky je však jasnou téměř Portalovskou úlitbou modernějšímu blacku, při které mě jímá husí kůže mnohem větší než při pohledu na netopýra. Být takto postavené celé album, hlásal bych příjezd nového lorda mezi blackmetalovou šlechtu tuzemské lóže. Nicméně dech se zpomalí de facto záhy, kdy zamávají Černé perutě. Tam totiž začínáme klopýtat o řetězy pevně zakovanými v domovských Dark Gamballe (a to jsem se snažil jméno téhle kapely nezmiňovat hned zkraje). Bez nich to prostě nejde. Mocné pouto Desedova hlasu je natolik originální prvek, který na první dobrou odlišuje pěvce od zbytku osob stejné úlohy, že ta domovina je zkrátka první území, na které mysl vzpomene.

 

 

Jakkoliv jsou slova v textech vskutku skvostným aspektem a vyloženě blyštící se žiletkou, pak hudba vedle nich občas nechtíc bodá jak trny divoké růže, které ve snaze zvlhčit oko blízké družky rveme ze záhonů i přes vědomí nabytí šrámů a plýtvání životadárné krve skrze drobné oděrky. Tahle hudba má totiž stejnou daň. Ve snaze být démonická a houževnatá však překračuje občas svou pevnost a vznikají materiální trhliny, které celkový dojem nelítostně vrhají do slabších rovin. Možná, že je to tím, že osobně furt vidím strop extrémního metalu mnohem dál a hlouběji, a proto se snadno může stát, že v očích běžného rockera budou Trny & Žiletky stále tím tvrdým zlomocným metalem, jak ostatně promo materiály slibují. A ona je to vlastně pravda. Tohle je skutečně metal. Metal, který je patřičně zlý, nelítostný, přezíravý a arogantní. Vedle toho však dokáže přijít s milosrdnější větou, být zklidňujícím sedativem, či upřímným stavitelem zrcadel. Jednoduše jde o nahrávku, která má vše metalové od A do Z.

 

Neustálé kmitání mezi nadšením a všednějším vnímáním souboru skladeb je nakonec etalon proto, aby si člověk desku vyslechl poctivě. Má totiž stále pocit, že mu cosi uniká, ačkoliv je vše od prvopočátku jasně dané. Podměstí je kvalitní nahrávka s jasně rozpoznatelným rukopisem a nesnaží se halit své poselství násilně do tajuplného hávu. Jakýsi tmářský úmysl z ní patrný je, ale přijde mi, že je nenucený. Občas to vpravdě trochu skřípe, ale toto vrzání je brzy zapomenuto a přebyto vyšším trumfem.

 

Beze zmínky nemohu nechat ani CD edici, jelikož jde o bílou neprůhlednou jewel case krabičku, kde jsou patřičná místa opatřena samolepkami. Nenajdu v polici mnoho podobných. Ba co víc, takhle od boku si vzpomínám jen a pouze na černý jewel case Archgoat, který je pouze jednobarevně (stříbrně) potištěn. Jiné neprůhledné krabičky patrně nenajdu (ještě s výjimkou kovové Orchestry). Použitá grafika skvěle doplňuje pozoruhodnou hudební náplň a bílá barva tvoří neklidný kontrast k celku. Je vidět, že dílo bylo utvářeno s dobrými úmysly, jen ta hudba se bohužel nedokáže vyškrábat výš, než se podařilo i jejímu předchůdci. Na druhou stranu pořád jde o vkusnou položku tuzemské nabídky.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky