Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Troll - Neo-Satanic Supremacy

TrollNeo-Satanic Supremacy

Victimer15.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Hořím touhou tohle album vyučovat všem, kdo dnes žehnají spolu se Silenozem a Dimmu Borgir a zaslepeně metají Satanův prošlý dresink. Dimmu Borgir? Už jen groteska. Troll, to je skutečná Pánova krev a maso. Údy se chvějí.

Nagash a jeho vize Troll, to je kapitola sama pro sebe. Sice funkční spíše na bázi upozaděné a polozapomenuté blackovky, která ovšem zároveň nikdy nezklame a naopak si bere do úst mnohem výrazněji propírané kolegy. Řemeslo, jímž nechává Nagash (tu ufolog, jindy zas oddaný satanista) své Troll znít, je svým způsobem kouzelně schované a jen tak ze své temné nory nevylézá. Ale ještě než se znovu vrátím k tomuto projektu a jeho poslední desce především, rád bych pohovořil na téma symfonický black metal. Mnohými zatracovaný, ale přesto všechno nezvratně důležitá složka vývoje černočerného umění, které pro jedny znamená okleštěnou formu vyjadřování potažmo rovnou životního stylu, pro druhé umění s množstvím vývojových stupňů. Právě do této kategorie, a to rovnou mezi první badatele (např. vedle avantgardou stižených umělců) patří využití symfonických postupů a jejich roubování do zkaženého a původně primitivního stylu. Viděno zrakem poloviny devadesátých let - zřejmý progres a nové obzory. Velký rozmach, který se během následujících let rozjede, mají na svědomí zejména Dimmu Borgir a jejich nezapomenutelné a dnes již kultovní album Enthrone Darkness Triumphant. Samozřejmě, byli tu Emperor, daleko přesvědčivější a zhýralejší, ale ve smyslu nových Troll by bylo vhodné zmiňovat zejména DB.

 

A kde že to coby zmalovaný černokněžník - baskytarista Nagash onehdá působil? Odpověď zná každý moc dobře, takže je velmi jednoduché si uvědomit, že když už si připomenout ony časy, tak přímo od zdroje. Od člověka, který si vším prošel a nejlíp ví, kterou klávesu pomačkat, které to zhoubné temné území navštívit a jakým (poutavým) stylem ho projít. A v rámci Neo-Satanic Supremacy se budeme vracet přímo na ono místo činu, kdy si Nagash teprve zvykal na první vrsty warpaintingu a drze mluvil o profesionalizaci black metalu. Troll 2010, to je totiž zvrhlá symfo devastace přesně a cíleně alarmující povadlé časy, na které dnes nezbývá než nostalgicky vzpomínat. S jakou formou se v dalších letech potkali zmínění Dimmu Borgir, vampírci Cradle of Filth, nebo tenkrát se slušně rozjíždějící Agathodaimon, je teď poněkud zbytečné....

 

Poté, co zřejmě každý čekal kudy že se uberou další kroky mutujících kybernetiků Kovenant, se Nagash rozhodl vdechnout zpět život svým Troll, a to silou nevídanou. Po téměř devíti letech by to větřil jen málokdo. Neo-Satanic Supremacy žehná zvrácené symfonické peklo tak mohutně, že mu prostě nelze uhnout z cesty, natož ho zcela ignorovat. Tohle je pravé procitnutí vzletných motivů do hysterického nářezu plného misantropie a zkázy. Hlavní devízu alba spatřuji hlavně v tom, jaká to bouřící a nakažlivá aura z něj vyzařuje. Pokud má něco definovat symfonické zlo, jsou to Troll a jejich Neo-Satanic Supremacy. Album prakticky nespekuluje o tom, kdy otupit ostří, jak začít dumat a vymýšlet kudy dál pokračovat. Tahle cesta je příliš jasná a krutá na to se podobnými zbytečnostmi zaobírat. Jednouchá a zabíjející, to je reálná tvář tohoto alba. K tomu připočtěme výjmečný Nagashův čich na stavbu jednotlivých kompozic, při jejichž nekompikované brutalitě se najde místo i na stejně povrchní líbivost. Ovšem nestrojenou a nezávadnou, jen čistě pragmatickou. Duch devadesátých let se vrátil společně s Neo-Satanic Supremacy, to je neoddiskutovatelné, ale díky dnešním vymoženostem je možno se ponožit do luxusně ničícího soundu, který má velkou zásluhu na tom, jak lze celé album uchopit a vnímat.

 

Vypichovat není co, jen tak oči křesťanských psů a klášterních kurev. Tohle sice připomene dobu, kdy Dimmu Borgir páchli krví a týrali ubožáky nefalšovaným temným bálem, ale v mnohém ji i předčí. Troll zasáhli v pravý čas něčím, co tu léta zoufale chybělo a překonali i ty nejodvážnější myšlenky na choré symfonické promenády. Závěrem, a tak trochu mimo mísu, bych si neodpustil malé rýpnutí do Kovenant. Pokud mě Troll odrovnali tímto těžkým a naprosto nečekaným materiálem, o to větší strach mnou cloume při pohledu na zívající diskografii Kovenant a jejich neujasněnost kolem nového vesmírného dark futurismu. Teď však dávejme prostor Troll a pokorně klečme před kazatelnou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky