Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Norští symfo raraši Troll a jejich hlavní mozek Nagash nejevili dlouhá léta známky života. Aspoň pokud se budeme bavit o schopnosti vydat desku. Vlastně je docela povedené, že jejich doposud poslední album Neo-Satanic Supremacy jsem recenzoval v době vydání ještě pro web Innocence. Tento článek ale najdete i zde, neztratil se. Každopádně Troll byli v roce 2010 v laufu a jejich symfonický black splňoval nejpřísnější parametry. Bylo v něm plno energie a slyšeno dnešním uchem, vážně to šlape. Troll hrají podobný styl jako další kapely, ve kterých Nagash působil, tedy Dimmu Borgir a Covenant. Alba jako Nexus Polaris nebo Enthrone Darkness Triumphant tenkrát psala hlavní řádky klávesového blacku, a jistí Troll jako by to jistili z pozadí.

Trolldom je sázka na jistotu, víc než cokoli jiného. Žádné zázraky se nekonají, vše se odehrává v jedné nevzrušivé poloze známého prostředí. Kapela si to jede střední cestou, nikam nezahýbá. Buď to bylo takto myšleno - my jsem Troll a tady jsou naše kořeny, kouzlo a warpaint, tohle je náš Trolldom, anebo se kapela v současném rozpoložení na víc nezmůže. Tak či tak, novinka je nekomplikovaná, rychlejší a primitivní symfo blacková vyjížďka po starých známých místech. Nebojí se přidat do kroku, ale přitom jí zoufale chybí svěžest a energie. Trolldom si to kolovrátkově hopká po lesích s prstem v nose a k nějakému hrození se vyloženě nemá. Je to bezprostřední, ale unylé. Nechybí tomu řemeslná jistota, ale nedaří se jí povznést na umění. Je to až příliš obyčejné.

Začátky s albem byly vyloženě slabé, skoro až bezduché. Kam se poděli Troll, co jsem měl tak rád? Časem jsem si na Trolldom začal zvykat, Nagashův rukopis je daný a mám ho zažitý, a některé motivy jsou opravdu povedené. Některé motivy, o tom to celé je. Poslechy mě nikdy nedovedly dál, než abych si sám pro sebe zopakoval, že se opakují i Troll. Doslova ve všem. Se všemi těmi kláveskami a symfo vsuvkami, které dneska zní jako když se podívate do alba plného černobílých fotek. Trolldom je zkrátka polovina norských devadesátek jak vyšitá, se všemi těmi Covenant, Arcturus a dalšími pučícími květy na velké severské louce. Trochu symfo vážnosti, špetka kabaretního patosu a opona se zvedá.

Troll nikdy nebyli mistry proměn a velkých gest, tu sílu bylo třeba hledat jinde. V zapálení, v melodické přímosti, v tom, jak se nikam necpou. Necpou se ani teď a melodie dominují i Trolldom. Tempo je také rychlejší, ale v zaprděném nastavení, v jakém se kapela nachází, to tempo ani nepociťujete. Troll nám zestárli, stáhli ocasy a jen tak mimochodem bouchají black. Ten jen oprášili a vše nechali na svých místech. Takže nakonec zbudou jen ty motivy, o kterých už byla řeč. Nic moc dojem se nakrátko změní v cosi vznešenějšího, co pak zase opadne a zůstane v jedné rovině. V rovině průměrnosti a nepřekvapivosti. Kdo rád Nagashe a kapely, kterými si prošel, nechť určitě sáhne i po novém albu Troll. Žánrově je deska v naprostém pořádku. Já si ale raději pustím starší kousky, přijdou mi prostě o dost lepší.