Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou alba, která uchvátí svou aranžérskou bohatostí, propracovaností, vycizelovanou produkcí a hráčskými výkony takřka hraničící s nadpozemskými schopnostmi polohohů. Alba fungující jako do sebemenšího detailu precizně promyšlený, neomylný stroj. Jako demonstrace síly, pokroku techniky… bez chybiček, bez duše, bez života. A jsou alba, která si vystačí pouze s minimem prostředků, oprostěna od svazujícího břemene dokonalosti. Volná, upřímná a hřejivě lidská.

Přesně takové je i Circumambulation od texaské trojice True Widow. Tentokrát se však nejedná o žádnou odbrzděnou jízdu v nespoutaném stylu raných sedmdesátých. Tady se nikam nespěchá. Čas je pouze relativní pojem a True Widow moc dobře vědí, jak jej alespoň na pár okamžiků zastavit. Prakticky neměnný, monotónní rytmus. Volné, rozvážné tempo. Mužský a ženský vokál zaklíněný v kytarové hradbě rozrušované pouze lehounkým vybrnkáváním. Představte si zhypnotizované slowcore pionýry Codeine společně s křehkými Low zahalené omamným stoner/drone odérem. Hudba True Widow nemá potřebu cokoliv budovat, šplhat přes vrcholy nebo padat do temných údolí. Jde svou vlastní cestou. Přímou, jasně vytýčenou. Přesto disponuje vzrušující, živočišnou vnitřní energií, která vás donutí slepě následovat každý její krok. Nikterak netlačí na pilu, neútočí, ani se vás nesnaží vlezle vmanipulovat do své hry. Je tak samozřejmá jako tlukot srdce, jako nádech a výdech, jako život sám. Tajemná a přitom otevřená zároveň.

Překonat předchozí semknuté a naprosto vynikající As High as the Highest Heavens and from the Center to the Circumference of the Earth se sice nepodařilo, ovšem i tak stvořili True Widow desku, na níž bez křeči, silných gest a armády pomocníků pozvedávají kolekci nevinných dětských říkanek na úroveň plnohodnotného hudebního díla. Díla nenuceného, přirozeného a poutavého. V jednoduchosti tkví síla a podlehnout je tak snadné… zastavte se a vnímejte.