Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ulcerate - Cutting the Throat of God

UlcerateCutting the Throat of God

Garmfrost5.6.2024
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Cutting the Throat of God vnímám jako nadprůměrné album, to je bez debat. Jako nádherné album plné silných okamžiků. Ale také jako dílo, které dokazuje, že se Ulcerate usadili ve vodách, kde se jim dobře tvoří a nechce se jim tuhle cestu opustit. Dobrodružství se nekoná.

Po vydání Stare into Death And Be Still se kolem Ulcerate doslova roztrhl pytel pozornosti. Kapela se zde oprostila od uzavřenosti směrem k atmosférickým vrstvám a propustnějšímu zvuku. Dávní příznivci lámali nad takovým vývojem hůl, avšak nových přibývalo. Nebylo těžké uhodnout, že s další deskou se výraznějších změn nedočkáme. Kapela definovala svůj styl už na Vermis, všechno další jsou pouze kosmetické úpravy. Spoulu se Stare into Death… se tyto úpravy vlily do podoby, v níž se umělecky pevně sevřené trojici všestranně nadaných muzikantů tvoří nejlépe, a kterou slyšíme na novince Cutting the Throat of God.

 

Ty tam jsou klaustrofobické vichřice. Pryč je nepřístupné zlo a temnota. Deskou pulsují přívětivé melodie, kde death metal, disharmonie nebo psychedelie řekněme rezonují. Díky odvaze, se kterou Ulcerate hnali vývojem v minulosti, nabytým zkušenostem, ale také sázkou na poměrnou jistotu, je nová deska přes všechny citace a ohlížení nahrávkou vysoce progresívní, byť už ne tolik odvážnou a rozhodně ne neočekávanou či šokující.

 

ulcerate 

 

Moje kritika nechť se snese právě na zmíněné prvky. Co se týče formy, je vše vyladěné takřka k dokonalosti. Máme zde opět dech beroucí obal od mistra Merata, který si stejně jako v minulosti pohlídal i nahrávání a mix. Závěrečný mastering tentokrát dostal na starosti bubeník Cult of Luna, vyhledávaný zvukový mistr Magnus Lindberg. Nebudu soudit a přemýšlet, zda je to on, kdo za doslova otevřený zvuk může, či pracoval pod přísným dohledem Meratovým. Výsledek je špičkový, a tak ho berme.

 

Výraznější extrémní vstup nabízí až třetí Further Opening the Wounds. V ní se to ovšem nehezky mele. Počáteční harmonické lahůdkově promyšlené kytarové linky nabourá poměrně rychle deathový vpád a následující disharmonická kakofonie. Skladba se umí ztišit a vrátit se k líbezné tváři. Ulcerate posluchači nedají nic zadarmo. Kdo má jejich typický rukopis rád, užívá si hudebních lákadel i pastí a mistrovky sehrané virtuozity. Kdo se s nimi setkává po prvé, nebo je v minulosti bral jen tak z povzdálí, zvykne si.

 

Vskutku nemá cenu pitvat skladbu po skladbě. V každé se toho děje tolik, že by psaní vydalo na román. Baví mě komplet album, tak jak leží a běží. Chybí mi výše zmíněná uzavřenost a temně chladná atmosféra starších počinů. Po death metalu zbyl jen odér. Já naštěstí nejsem z ortodoxních a mám moc rád dobrou muziku. Vadí mi mizivý vývoj Ulcerate, a to si myslím je nejvýraznější slabinou současného stavu kapely. Kapela, která pomáhala definovat progres v death metalu, kapela, která udávala dlouhé roky tón, kterému stačil málokdo, jednoduše nemá pozici, aby nahrála přes veškerou virtuozitu příjemné album ve stylu podobném jako předchozí nahrávka a nečekala hromy blesky či jen pokrčené obočí. To jak snadno mě Cutting the Throat of God pustilo ke své podstatě, může být klidně i snadnou cestou ven. Je toho hodně, co deska obsahuje a co je možné objevovat, ale bojím se, že v budoucnu, až si vše sedne, sáhnu raději po starších nahrávkách, které jsou výzvou stále.

 

 

Cutting the Throat of God vnímám jako nadprůměrné album, to je bez debat. Jako nádherné album plné silných okamžiků. Ale také jako dílo, které dokazuje, že se Ulcerate usadili ve vodách, kde se jim dobře tvoří a nechce se jim tuhle cestu opustit. Dobrodružství se nekoná.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky