Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Moje erudice u pojmu Ulver je naprosto tristní. K jejich původní, blackmetalové tvorbě jsem se zatím ani nedostal, pozdější popová alba mi pak přišla nudná až povýšená a vlastně nejsilnější vzpomínky na kluky mám, když tehdá drondili se SunnO))) na bezvadném EPčku Terrestrials, což je nějakých, kýho víra, více než deset let zpátky. Pro účely recenzování by se takovéto žurnalistovo bezkontextuální sjíždění dlouhatánské řeky Ulver až na jejím spodním toku mohlo zdát arogantní. Ovšem u kapely, která se dle mě hudebně nevyvíjí, nýbrž prostě svůj výraz skokově mění nehledě svých držav na polích dříve hraných žánrů, to je možná naopak ideální přístup. Ostatně nemáte na výběr. Už to čtete, jste na konci prvního odstavce a určitě zaháčkovaný, proč jsem tomu dal takové výsledné číslo, jaké jsem tomu dal. Upozorňuji, že v tento moment stále ještě vůbec netuším jak tu desku ohodnotím. 

Množství různorodých žánrových odboček i radikálnost hudebních proměn během dlouhých let na scéně nicméně nabízí vidět v Ulver, pod vší tou pózou klidné síly, roztržitého starého mládence, co má každé dva roky novou krizi středního věku, díky které ho vždycky přestane zajímat vše, co dělal doposud, ale s o to větší intenzitou se musí začít věnovat něčemu novému, aby si dokázal, že mu neujíždí vlak. Většinou ale ke každému nově vybranému směru svého života přistupuje stále povrchněji, protože se bojí krátícího času. Tohle srovnání je vůči poslednímu vývoji kapely možná trochu moc zlé, ale to proto, že si potřebuji tu novou desku nejdříve drobet usadit, protože mi přijde, že má nosánek trochu moc nahoru. Třeba už jen tou distribucí písní do světa. 

Album vycházelo ven v průběhu jednoho roku po jednotlivých singlech (vyjma instrumentálních Interludes a závěrečného B-Side epilogového tracku Helian (Trakl)). První z nich, Ghost Entry, byl vypuštěn do bandcampových polí ještě na Vánoce 2023. Dalších pět písní se pak postupně uvolňovalo po celé délce roku 2024, tedy tom samém, v jehož srpnu spáchal sebevraždu Tore Ylwizaker, který v kapele stál za klávesami a krabičkami od roku 1998. Ačkoli míra jeho vkladu do poslední desky není nijak nikým přiblížena, je velmi pravděpodobné, že při skládání a nahrávání jejích písní byl aktivním činitelem a tomuto závaží se při poslechu těžce vyhnete. Liminal Animals jsou totiž, i přes zdánlivě vzletnou popovou náladu, poměrně temnou až apokalyptickou deskou.

Přitom ale i při opakovaném poslechu nedokážu zabránit tomu, aby mi při najetí jejích úvodních vteřin, právě při písni Ghost Entry, neposkočilo nadšením srdíčko. Povědomě nostalgické 80s synťáčky si notují s překrásně slyšitelnou basou, přidává se kvákavá kytara a pak, dříve než by jeden čekal, přichází zpěv Kristoffera Rygga, který jakoby navazoval na něco, co před chvílí nestačil doříct. Nemnoho nástrojových linek je od sebe jasně rozeznatelných, ale přesto jsou spolu soudržné a neujíždějí z nekomplikovaného rytmu. V téhle písni se demontuje tělo celého alba, pocity, které chce vyvolat a jasné hranice, ve kterých chce být a za které odmítá vycházet. Na Liminal Animals se Ulver nesnaží vystavět nijak zvlášť výrazné motivy či písňové hitovky, jak by tomu možná ta hra na elektronické osmdesátky napovídala. Místo toho se pokouší hudebně znázornit odlidštěnou melancholii konce. Konce světa, civilizace či éry, kterých se ale již necítíte být součástí. Takže to vlastně něčem sice není tak hrozná situace, ale minimálně jste v ní pořád sami.

Pokud jsem si opakovaně během poslechu desky stěžoval, že při zvoleném žánru by se slušelo přijít alespoň s nějakýma vyloženě zapamatovatelnýma motivama, musím zpětně smeknout, že i přes její koncentrovanou usedlost, jsem druhou píseň, A City in the Skies, nemohl dostat dlouhé dny z hlavy. Postupně ji pak takto nahrazoval povědomý melodický podkres první Interlude, který mi střídavě připomínal znělku seriálu Dobrodružství kriminalistiky (aka Svobodou prvotřídně pokradený Vangelis z Blade Runnera) či dark synthové náladostroje producenta Lorna. Největší problém tohoto tracku je ovšem skutečnost, že ho na desce obkličuje skladatelský balast pod jmény Forgive Us a Locusts. Zatímco první jmenovanou píseň lze ještě obhájit jako vědomou snahu o "nudnou" lounge music, pochopitelně i s táhlým sólem na trubku, druhá je jasným příkladem bezobsažné nádoby na potřebný retro zvuk, která krom něj nemá nic.  

V tento moment bohužel začíná i celá deska svažovat do pohodlí sebou definovaných pravidel, která říkají akorát, že když to zní takhle, je to v pořádku, aniž by se přikládal kdovíjak velký význam tomu ty songy sestavit třeba tak, abych si kurva alespoň po osmym poslechu alba byl schopný vzpomenout, jak zní poslední zpívaná píseň The Red Torch. Mdlý dojem ze závěru rozmělněného další instrumentální Interludou a nijak se nevyvíjející jedenáctiminutovkou Helian (Trakl) při dobré vůli trchu vylepší asi nejambicióznější kus nahrávky, Hollywood Babylon. Ten se i textem snaží z toho 80s étosu přebrat jeho potměšilou drzost. Fráze jako "Don't fuck with America, They'll shoot you anyway, You have the right to protect yourself" z povýšených tlamiček norských vlků zní divně mimo, ale minimálně se musí uznat, že ten refrén je perfektně frázovaný a k písni mě baví se vracet.

Prchavá zvěř podle mě měla být kompaktnější album, které si kladlo za ambici obejmout a pohltit svého posluchače do vize období konce světa, který nenastal. A v některých momentech se mu to skutečně daří. Ukazuje se ale, že samotný koncept a zvolená hudební tvář nejsou tak silné, aby posluchače udrželi po celou dobu tam, kde chtějí jenom skrze své charisma. Stále je to ale deska, k jejímž několika písním se budu rád opakovaně vracet. Akorát si naprosto živě dokážu představit, že až jí pustím někde na večírku, tak na začátku z ní budou všichni tak nadšení jako na konci překvapení, že vlastně stále ještě hraje.