Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Willhelm Grasslich, mimořádně agilní postava podzemního zvukového teroru ve jménu projektu Uncle Grasha's Flying Circus, dala během jara do oběhu své nové album pojmenované stroze Ost. Jako malé opakování, protože jeden článek k nahrávce Stalinist God už se objevil ZDE, si vsugerujte: Uncle Grasha's Flying Circus vstřebává a opět šíří v koncentrovaném podání ty nejabsurdnější obrazy lidské marnosti.

Jde o směs militantně totalitního industrialu, harsh noise, krutých ambietních ploch a jmenovat bychom mohli i další vlivy těch nejokrajovějších žánrů surové elektroniky. Uncle Grasha's Flying Circus je surrealistický projekt, v moci hluku probuzené autorovy vize, těžké mraky nad bitevním polem a destrukce i rekompozice historických dědictví. Děsivá nestálost, maršující ruchovláda. Šepot i hlasitá gesta. Avantgarda.

Album Ost je sugescí staré slávy a prachem zapadané válečné vřavy přetavené do minoritní hlučící plochy, kde si své najdou jen vášniví sběratelé válečných relikvií a odkazů, přičemž jejich dalším velkým koníčkem je ujíždění na zvukové deviaci všech svých historických kousků. Hlukové museum války, jeho přenos k nám. Ta sugesce je pro mě ovšem podstatná a vypovídající hodnotu díla. Sirény, alarm, hrůza i fascinace nastalou situací. Ocitáme se blízko smrti, na dotek síle okamžiku, v přítomnosti minulosti nečeho velkého. Do tváře je vmetena hluková těžkopádnost, opakující se motivy, maska vyluzuje vokální kreace a pouští komentované úryvky. Průmyslový pochod napřímený i shrbený pod noisovým potahem, z něhož se na tmu světa dostávájí i lehčí motivy.

Ost má svou kompoziční strukturu, uměleckou schopnost dát albu tvar, i když by se mohlo jevit tak okrajové, že jej přece nemůže mít. Blbost! Za mě je to velmi proměnlivá a svým způsobem nekomplikovaná nahrávka. Ačkoli na samém chvostu hudební přijatelnosti obecného vkusu společnosti, s přesvědčením a darem takto experimentální produkci poskládat v jedno ucelené album. Do země zadusaná, přesto neustále bující hymničnost klíčící skrze strojírenské vibrace a já pak mohu slyšet Ost jako album epické. Jakkoli se k tomu kdokoliv další může stavět odmítavě a klepat si na čelo. Já mám někde v sobě zkrátka uloženo, že tento počin není jen surová hlukařina a depka bez výhledu. Je to slušně kreativní záležitost.

Má své napětí, až hororové prostředí, nejvíce pak v hüzün horns. A mám rád, když se armádně rekonstruuje, všechny ty jako by radiové maršíky a válečné nadšení. To je nejspíš dopad jedné klasiky, na kterou nedám dopustit. Iron Avantgarde od Kreuzweg Ost. UGFC mi nabízí něco jako jeho jinou verzi, variaci po letech na podobné téma. Taky je dobře, že má album sympatickou délku, kdy si toho na svá umělecká bedra nenakládá zbytečně moc. Ukáže své rozpětí, svou nekompromisní i vzletnější polohu. Oblíbil jsem si ho, vracím se k němu. Nebolí to.