Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Unreqvited - A Pathway to the Moon

UnreqvitedA Pathway to the Moon

Victimer6.3.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Na hraně se sny, emocemi, kýčem i krásou v jednom balení.

Snově metalový one man projekt Unreqvited můžeme vnímat jako kanadskou odpověď na Alcest. Jistý William Melsness je poměrně aktivní člověk, který si mimo Unreqvited odbíhá do dalších projektů, kde je většinou také soběstačným samotářem. Unreqvited je každopádně jeho nejplodnější místo a v únoru vydal své již sedmé album. A Pathway to the Moon se výpravně pohupuje mezi shoegaze, post metalem a také black metalem. Ten je zastoupen jen okrajově, ale je tam. To, že půjde především o prožitek, je u podobného typu muziky jisté hned od začátku.

 


Pokud jde o ten black metal, připomene se zkraje alba ve skladbě The Antimatter a dá lehce vzpomenout na symfo blackové devadesátky, aby postupně přešel více v lepivě náladovou záležitost. Ideální ukázka, jak se William pere s emocemi, jak to v něm vře a zároveň by nejraději spočinul zasypán listím a za stmívání opouštěl reál někam do spletí snů. Ta druhá vlastnost nakonec převáží a album lze označit jako velmi melancholické nebo romantické. Ty ostřejší hrany tam jsou, ale svou roli si odehrají víceméně na pozadí.


Už ve zmíněné věci si jde snadno osahat, že mimo hudební složku je William docela zdatný zpěvák, a hlavně čisté doprovodné vokály dokáže dostat na slušně vysokou úroveň. The Antimatter je takový epický úvod alba, který nabídne jeho nejednoznačnost. Nálady se přelévají, chvíli je to dramatické a smysluplné, pak zase překombinované, přearanžované. Těch deset minut se nakonec docela vleče a radost střídají křeče. Pak najednou vysvitne měsíc a rozehraje na noční obloze hřejivě nádhernou melodii The Starforger. Post metalová hustota versus shoegaze copánky nočních světelných paprsků. Ale zase to nevydrží, té tmářské symfonii znovu něco chybí. Respektive trpí jistým druhem vyumělkovanosti, a tak se to pere i v posluchači. Momenty krásy střídají nudná a prázdná hudební gesta.


A je to škoda, že to nevydrží být pevnější a konstruktivnější. Následuje další nádherná melodie Void Essence / Frozen Tears. Co by za ni Alcest dali. Čas se ztrácí v prostoru, vůbec na něm nezáleží. Asi nejsilnější pasáž alba a tentokrát drží po celou hrací dobu. Že by to nakonec šlo bez bolesti? Úplně pravda to není. Unreqvited dál plní své nové album výživnými zpěvy a emocemi, ale vedle toho jako by hudebně paběrkoval a ty bicí... jsou fakt umělotina do uší bijící. Into the Starlit Beyond je další možná kráska alba, která se v tom začne topit a projeví se jako víc nebesky nejistá, než božsky nádherná. Unreqvited je tou dobou úplně uzavřen do své snové podoby. Umírá na svou krásu. Najde ji, definuje a pak divně ploše následuje. Ty častěji užité symfo prvky jako by album doháněly do míst, kde už je těch emocí moc a přitom to sdělení zní poloprázdně.

 


Takže ano, tohle album lze doporučit těm, kteří se rádi nechají opájet metalově náladovým shoegazingem. Dočkají se mnohých podmanivých momentů a pak je to jen o tom, jak moc jim budou vyhovovat, do jaké míry si s nimi vystačí. Mně nové album Unreqvited vyhovuje jen částečně, ta krása se mi rozpadá a vzájemná důvěra vypadá trošku jinak.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky