Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Polská blackovka Untervoid není úplně nová kapela, nicméně většinu svého času taktně mlčela a velké desky se dočkala až letos. Kapelu tvoří tři harcovníci, kteří během svého pobytu v polském UG prostředí prošli vícero spolky. Jako Untervoid se díky Pagan Records připomínají svým debutovým albem Parasite a dávají na srozuměnou jaký je jejich rozsah. V případě této kapely má totiž termín rozsah svou váhu. Untervoid hrají black, dbají na jeho útočné provedení a taky názorně předvádí, že jako staří kluci stále věří starým pravidlům. Připomenou, kde je jejich původ, a že k nám nespadli odněkud z Marsu. Ten původ ale potom po svém rozvádí do dalších sfér. Na další planety sluneční soustavy to není, ale snaha jít dál se cení.

Parasite je deska věrná metalovému gró, ale stejně tak nechce stát na jednom místě a naopak svůj výraz posouvat. Nemusíme se bát říct, že Untervoid experimentují. Jsou v tom střídmější, ale jejich sound doznává během alba překvapivých změn. V jejich podání to není žádná avantgarda, ale snaha vyjádřit se košatějším způsobem, což při tom trvalém hnízdění v poměrně klasicky znějícím extrém metalu zní docela svěže. Pokud by dotyční mydlili jenom black, bylo by to masívní a přehledné, ale taky dost nepřekvapivé. Takto se pár neotřelostí dočkáme, i když o žádné novinky určitě nejde. Je tu saxík, je tu zvolnění a je tu čistý vokál, v závěru dokonce trochu symfo muziky. Všechny druhy pozdvižení důvěrně známé. Untervoid v sobě mají kus bádajícího praktika, který si nechce poměřovat lulíky jenom skrz hutnou černotu. Prostor tedy dostává širší vyjádření, hudební i vokální.

Vemte si třeba skladbu 23. Výpravný a přehledný začátek se dostane do bodu svého vyklidnění a dá na ságo, aby nám ve tmě rozsvítilo pár pouličních lamp. Ty pak ale shoří v sonické agresivitě, i když i do ní Untevoid schopně začlení melodie. Ty ostatně vyvažují celou desku a dělají pomyslný mostek mezi drsností a chutí si užít. V Downfall of Angels poprvé slyšíme čistý vokál, který lehce apaticky vyprovodí další skladbu, která není charakterově zlý a útočný black. V kapele to vře, ale má své nálady a dává jim průchod. Což jenom potvrdí Abyss Gazes Black, která pokračuje v klidném stínování a skoro jako by se dotýkala skrytého gotična. Tedy do té doby, než ji zlomí pronikavý zvuk ne nepodobný dentistově vrtačce. Dál prudit rozborem jednotlivých věcí ale nebudu. Jen dodám, že v závěrečné Last Shore se vše jiné a odvážně spojí do celé skladby a není třeba zajímavosti jenom vyzobávat. Tady bych si přál jenom jedno - jen houšť.

A to je vlastně i závěr recenze. Untervoid rozhodně mají buňky na to být experimentálním a zajímavým černě kovovým spolkem, ale ještě to není ono. Na jednu stranu umí vykouzlit zajímavé chvilky a povznést jinak poměrně obyčejně znějící skladbu výš a dál, a pak jsou tu pasáže a místa, které obyčejnými zůstávají. Parasite je takovou sbírkou svěžích momentů nabalených na docela fádní základ. V tom je zatím problém, ale také možnost jít v experimentech dál. Pokud se tedy chce a bude to v budoucnu cesta kapely. Za mě by tomu bodlo víc odvahy. Nebát se ty experimenty prohloubit a třeba jim vykopat tak hlubokou jámu, že bychom se jednou divili. Takto se pořád až moc často ozývá ta úderná, ale vlastně už dávno překonaná základní vrstva. Uvidíme...