Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Velmi zajímavá nahrávka dorazila do redakce z vydavatelství Ván Records. Kapela Urfaust pochází z Holandska a její sestavu tvoří dvojice muzikantů IX (bas-, kytara, zpěv) a VRDRBR (bicí). Počátky kapely sahají do roku 2003, kdy se ještě jednalo o ambientní projekt. Postupem času a s přibývajícími nahrávkami na kontě se však její styl upravil na temný ambient doom/black, jehož aktuální podobu nám dvojice tuli-pánů představuje na EP „Einsiedler“.

Určitou nevýhodou tohoto hudebního žánru je, že navzdory okrajové pozici na metalové scéně jej mají pod svým emblémem mraky kapel a že poskládat v jeho rámci něco dohromady není zas tak „muzikantsky“ náročné. Jednoduché výrazové a vyjadřovací prostředky tvoří relativně dostupné území pro všelijaké „umělce“, ale málokdy se podaří se základními hudebními esencemi pracovat tak dobře, aby si z poslechu posluchač něco odnesl. Nálada a emoce – to jsou ústřední prvky této muziky. Bez nich to kapela může zabalit. A že takových je! S Urfaust se to má ovšem tak, že oni naštěstí nic balit nemusí, kufry můžou mít v klidu zasunuté pod postelí a veškerý jejich obsah vystavený na odiv hladovým příznivcům kvalitní hudby.

Dvojčlenná kapela = dvojskladbové EP (vychází hlavně jako 12“). Albu vévodí dvanáctiminutová tryzna „IX : Der Einsiedler“, která je doplněna kratším kouskem „Verderber“ (názvy skladeb nějak souvisí s pseudonymy jejich autorů; možná, že každý složil jednu…kdo ví, ať se přihlásí). Ingredience žánru kapela využívá maximálně ku svému (a našemu) prospěchu. Vezmu-li to z prozaického hlediska, tak Urfaust na ploše téměř dvaceti minut nabízejí zhruba 4 riffy…jako poeta však nemám co vytknout a vychutnávám si každou notu. Burzumovská atmosféra alba „Filosofem“ doplněná místy lehce kosmickými klávesovými zvuky a plochami á la Arcturus a vyšperkovaná gradující rockovou improvizací ze sedmdesátých let (konkrétně v závěru prvního songu), tak bych s nadsázkou charakterizoval tuto nahrávku. Tempo obou skladeb je pomalé, ale ne úplně funeral, jak jsou zvyklí např. příznivci Skepticism. Rytmika svou jednoduchostí a „monotónnosti“ splňuje spíše úlohu průvodce a svoje „pravomoce“ nijak nepřekračuje. Kytarovou vrstvu tvoří kolovrátkový strumming několika málo riffů a z pozadí to všechno hlídají zvukově masivní klávesy, jejichž úloha není atmosféru dotvářet, nýbrž ji vytvářet. Velkým klenotem tohoto počinu je čistý zpěv. Na typický maniakální křik ve fistulích zde taky dojde, ale především se „Devět“ snaží zpívat a jde mu to výborně. Vlastně hlavně tímto čistým zpěvem mě Urfaust zaujali na první poslech a všechno ostatní už pak šlo samo.

Spolehlivým spoluhráčem této nahrávky je čas, který při poslechu utíká, jako by se posluchač nacházel v jiné dimenzi reality, kde vteřinky sviští mnohonásobně rychleji než normálně. To je samozřejmě průvodní jev vnímání všeho, co člověku lahodí, ale v případě repetitivního charakteru hudby Urfaust jde o celkem neobvyklou věc, neboť podobně laděná díla se většinou pohybují na hranici udržení pozornosti. Ne však v tomto případě. Urfaust se podařilo jejich muziku obklopit silnou atmosférou – živnou půdou pro různorodé emoce a šťavnaté pocity, čímž si mě zcela podmanili. Melodický a zapamatovatelný hudební základ je tedy obalen hustou mlhou silnější melancholie, která může v období snížené sluneční aktivity nepozorovaně přejít až k depresivnějším polohám. Takže labilní osoby a milovníci sebepoškozování – mějte se na pozoru!:)