Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Urisk - Call

UriskCall

Bhut12.11.2026
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Působivé propojení doomových chmur s blackovými uhly s na pozadí běžícím příběhem minulosti oblíbené krajiny s bohatou historií.

Nahrávka jménem Call je druhým velkým počinem kapely, jež si říká Urisk. To je německé duo tvořené zpěvačkou a multiinstrumentalistou hrající rozšířenou verzi black metalu. Tím rozšířením myslím, že nejde o klasický black v jednoduchých kolejích a pravidlech, ale je do kuchyně povoláno více ingrediencí, které se tu mohou cítit svobodně. Přesto všechno si celek zachovává silnou blackovou tvrdost a majestát. Mrkněme na to.

 

Sedm skladeb se silnější stopáží odkrývá zejména blackmetalové chmury a podzimnější nálady. Tu a tam se ale zvolní, a to třeba i hodně moc, že po blacku nejsou ani stopy. Internet se nám snaží říct, že jde o atmosférický black metal, což je ve výsledku vlastně v pořádku. Silný vliv nebo slovo tu má také doom a jeho chmurnější melancholická rétorika. V kombinaci se zlým žánrem je to poměrně zajímavý kontrast, který působí pevně. Je tu prostě cítit, že kapela ví, co dělá a že jejich útočnost není prvoplánová, ale je vedena rukou s čistou hlavou. Nebo spíše s jasnými úmysly. Čistá hlava tu asi nebude, když začneme vstřebávat obecně naštvaný nebo posmutnělý svéráz skladeb.

 

Je zajímavé, že nejlépe jdou kapele sypačky. Svižné a hbité věty, kde vedle mohutné salvy bicích skvěle nalézají uplatnění kytarové melodie a skvělé nápady, které udávají směr, zda půjde o blackový svist nebo doomový stesk. Samozřejmě, že i vokál má určující slovo, a protože patří dívce, má svá jasná specifika. Hádám, že heřmánkový čaj je povinností po každé skladbě, jelikož hlasivky zažívají mačkání svých limitů. Přesto nejde o nějak zvlášť hysterický ventil, ale o takový hodně intenzivní výlev, což je vlastně žádoucí. Zvířeckost je potřeba.

 

 

Co mám však rád a co bych tedy v případě této nahrávky vypíchl, je využití netradičních vlivů. V páté skladbě se totiž ozve akordeon, který náladu trochu přenese z domácí německé půdy ke svým západním sousedům, ale není to nijak zvlášť násilný přesun. Má tu své zajímavé místo a uplatnění. Stejně jako určité pasáže, které, když z jednotlivých skladeb vystřihneme, tak dostaneme trochu profesorštější formu kapely. Jeden by to nazval klidně i prog metalem, ale to je termín, kterého je třeba se dotýkat v rukavičkách a se vzácnou úctou, jelikož je třeba dodržovat určitou obezřetnost a střízlivost v unáhlených závěrech. Je působivé, že takové momenty netrvají moc dlouho, spíše tak na okamžik vyplují z té černé mlhy, ohřejí se na slunečním svitu, ale nenápadně zase ponoří poslech do té smršti urputné zloby. Tím se tak nějak snažím předat informaci, že poslech nemá hluchých míst, ale dokáže pracovat s dobrou udržitelností.

 

K úplnosti obrazu je ještě dobré pochopit kontext alba. A kdo jiný než kapela sama to dokáže vystihnout. Takže zde jsou autorská slova: „S albem Call se Urisk konfrontuje se ztrátou divočiny, gaelské kultury a mytologie ve Skotsku i mimo něj. Název alba vychází z napětí mezi dvěma významy: skotským gaelským slovem „call“ (/kauL/), které znamená „ztráta“, a anglickým „call“, což je zároveň volání i vzývání k připomenutí a získání zpět toho, co bylo marginalizováno nebo vymazáno. Písně na albu se pohybují mezi atmosférickými pasážemi a výbuchy agresivního black metalu, vytvářejí záměrné prostory pro zármutek a truchlení, které přirozeně následují po neštěstí a ztrátě. Nejedná se však o album rezignované na zoufalství. Pod hlasy melancholie a hněvu se vine červená nit naděje v možnost návratu, zotavení a opětovného spojení skrze způsoby uctívání divočiny.“ I proto byla do nahrávky zakomponována skladba A' Choille Ghruamach od básníka Iana MacAileina, který ji v gaelštině napsal roku 1819. Tedy nějaký ten folklorní duch se tu také zjevuje.

 

Ve výsledku je deska Call docela silně naléhavou porcí a v prvním okamžiku hltá své okolí ve velkém. Je ale třeba dodržet rozumný rozestup a zkoumat dílo trochu méně emotivně, byť k tomu celková nálada snadno strhává. Ale ať už bude váš přístup jakýkoliv – odměna v podobě poutavé nahrávky se jistě dostaví.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky