Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hezký funerální dobrý den. Italské aktéry metalového pohřebnictví na hraně doom a black metalu, kapelu Urna, nebylo slyšet dlouhých třináct let. Poslední počin Mors Principium Est si dobře pamatuji, neboť mě čímsi fascinoval a svého času jsem ho sjížděl docela často. Dnes bych jej přiřadil k zástupu dalších, u kterých moc nechápu své tehdejší nadšení, které postupem let vyprchalo. Ta deska mi dnes nic moc neříká, i když své řemeslné, atmo funerální výhody jistě nabízí. Dnes je ten den, kdy oficiálně vychází nové album The Great Jihad. A nabízí jisté změny.

Urna mají nadále vazbu na funerální doom metal, ale rázně zestručnili svou výpravnost, zrychlili a zkrátili stopáž svých skladeb. Hledají si nové místečko, které spojuje minulost se současností. Takže je pravda, že kapela občas vyzní majestátně chmurně, zachovává sí svou atmosféričnost, ale celkově je vše zrychlené a přímější. Nadpozemská krása může být i strohá a rázná. Další změnou budiž lyrika, protože kapela vůbec poprvé představuje album s texty výhradně v angličtině. Dřív to byla latina a v případě debutu Justa Funerbia rodná italština. V otázce konceptu jsme spolu s Urna nadále esoteričtí, hloubaví a hermetičtí.

Urna se album od alba ve svém výrazu pousouvali a vlastně nikdy nebyli typickou funeral doomovou kapelou. S typickými projevy, ale stejně stojící kousek vedle. Vrátím se k tomu, jak se dostat zpět ke kapele, která zanechala jisté stopy, které časem zapadaly prachem. V době svého doomového zaujetí (i třeba pro Mortem zine) jsem byl podobným sdružením víc než blízko. Urna mezi ně patřili a album Mors Principium Est mě opravdu oslovilo. Dnes se na něj dívám z trochu jiného, komplexnějšího pohledu. Má to tak být, neřešit stylovost, ale celkový přínos, hudbu jako takovou. Zkrátka jsem z nějakého nadšení značně vystřízlivěl. Ovšem to nic nemění na tom, že Urna se definovali jako solidní black-doomová, funerální varianta, jak tvarovat své esoterické hudební trauma skrze sklovité a daleké prostory.

Pojďme ovšem k novince. Ano, popel je v podání kapely sypán do urny mnohem rychleji. Italové si zachovávají svou tvář, přičemž jí hledají nový, širší prostor. Pořád jsou jednou nohou obřadní a doomově pohřební, ale tou druhou jsou odkopáni a pařát trčí ve směru mnohem rychlejší, hermeticky blackové melodiky. The Great Jihad, to je celkem v tempu sdělených šest epizod, které zaberou o něco málo více než půlhodinku. Kosmír je otevřen, světla v něm vzdálená, a díváme se na ně odkudsi z nočního chrámu, který už není tolik lemovaný hřbitovním kvítím.

Urna se posunuli a to je pozitivní gesto. Jak o své tvorbě smýšlí, že ji znovu nakopli a že ji poslali trochu dál, než bývalo zvykem. Jsou ve svém sdělení důraznější. Muzika je hodně (jo, taková sklovitě) atmosférická, hledající, čerstvější. Jako nejvýraznější bych viděl titulní skladbu, která je vedena jednoduchým zákonem - vsaď na první dojem a nech ho, ať si sám řekne, jak hluboko se zaryje. Jinak se přiznám, tápu, hledám spolu s kapelou svou vlastní cestu. Chvíli se chytám, mám velké šance, ale za moment se zase propadám do stavu jakési vlažnosti, který není při poslechu takto (okázale) nastaveného alba úplně ideálním rozpoložením. Vzrušení? Jen chvilkové, nic co by mě trvale vtáhlo. Touha se vracet? Ehh, kostrbatá...

Urna se možná splašili až moc. Emoce jsou ředěné, prožitek takový nahlodaný, do hloubky nejdoucí. Celkově jsme svědky zajímavé, silně atmosférické muziky, která spíš ale jenom proletí kolem, než aby se plně zařízla do šlach a vědomí. Trvá to už dlouho a týdny či měsíce poslechů to nemění. Už je to na sílu a byť jsou Urna plní energie a nových vyprávění, jejich dopad na mysl posluchače není ničím závratným. Pere se to v něm, zaplétá se do míst, kde je zmatený a trochu ztracený. Vždy ho z něj nějaký silnější motiv vytáhne, ale The Great Jihad je ve finále spíš jen o tom zestručnění výrazu a rychlejších otáčkách. To, co jsem hledal, jsem úplně nenašel...