Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Varnheim - Void

VarnheimVoid

Garmfrost10.6.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Void je black metalovou nahrávkou skrz na skrz prolezlou temnotou, vášní a skvělými melodiemi.

Na Varnheim jsem narazil před pár lety. Oslovil mě jejich eponymní debut se svou tíživou, avšak úchvatnou náladotvorností. Druhé album Aura jsem zasklil, a nyní se s kapelou znovu seznamuji spolu s počinem opět stroze nazvaným Void. Po řádné exurzi do minulosti mi je jasné, že se Varnheim od prvotního záměru příliš nevzdálili. Ano, Aura posluchače zasahuje brutalitou a vztekem, ale to zásadní, to neuchopitelné zůstává přítomné i na Void. Vnímám pečlivě gradovanou atmosféru. Krásnou a citlivou práci s nástroji, s aranžemi… s náladou.

 

Varnheim

 

Jedná se o typického představitele moderní polské scény. Té, kde vládne melodie, vášeň a proměnlivost. Vnímavého posluchače osloví nevtíravá citace druhé vlny norského black metalu, ale neskutečně zmutovaného do rejstříku Varnheim. Naopak posluchač, který nemá příliš naposloucháno a stačí mu vrchol scény, uslyší samožřejmě Mglu, Hate nebo Mord'A'Stigmata. Stačí to pro obrázek o směřování Varnheim? Naznačuji hranice.

 

Zatímco stopáž nahrávky je prakticky stejná jako předchozí dvě, ubývá počet skladeb. Debut Varnheim obsahoval šest písní, Aura pět a Void pouhé čtyři. Čtyři cca deset minut dlouhé kolosy. Čtyři epické skvosty s nejvyspělejším obsahem v dosavadní kariéře. Má v sobě tíživost debutu i vzteklejší pasáže dvojky. Po zvukové stránce je Void bezesporu nejzdařilejší. Skladbám vévodí nálada a nevtíravé melodie. Jsou zde také disonantní pasáže, které dokážou rozežírat mysl jako kyselina. Kapela se nebojí ani post/rockových postupů, kde kytary doslova rezonují a basa spolu s hravou rytmikou bicích vládne. Hrdelní projev doprovází tu a tam mluvené slovo dodávající celku dramatický projev s prvky filmového soundtracku.

 

Tišší místa se nezdají, ale během vteřiny máchnutím oka freneticky zdivočí a nevěřícně zírajícího posluchače nechává cupovat vzteklou bouří. Void je dílem temným, ale spíše filozofického či poetického ritu. Pod povrchem doutná všudypřítomné peklo. Avšak tvůrcova nitra. Obrací se do sebe, do osobního nahlížení na duchovní rozměr psychické rozervanosti. Nicméně řekl bych, že o depresivní black metal se nejedná. Raději bych zmínil umělecký a filozofický nihilismus. Odmítání lidských i duchovních hloupostí. Prázdnoty, z níž se nedá dostat na světlo. Nabízené silně melodické vykoupení je slepou cestou, směřující do zkázy.

 

Umělecky je Void výborným dílem. Void je schopen oslovit milovníky dobrého muzikantství a boření hranic. Void je black metalovou nahrávkou skrz na skrz prolezlou temnotou, vášní a skvělými melodiemi. Negativní náladou i optimismem. Záleží, zda jste ochotni vnímat album v celé jeho šíři.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Wurdulak / 4.11.25 10:11odpovědět

Skvělé album, dost mě chytlo. Díky za recenzi.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky