Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na Varnheim jsem narazil před pár lety. Oslovil mě jejich eponymní debut se svou tíživou, avšak úchvatnou náladotvorností. Druhé album Aura jsem zasklil, a nyní se s kapelou znovu seznamuji spolu s počinem opět stroze nazvaným Void. Po řádné exurzi do minulosti mi je jasné, že se Varnheim od prvotního záměru příliš nevzdálili. Ano, Aura posluchače zasahuje brutalitou a vztekem, ale to zásadní, to neuchopitelné zůstává přítomné i na Void. Vnímám pečlivě gradovanou atmosféru. Krásnou a citlivou práci s nástroji, s aranžemi… s náladou.

Jedná se o typického představitele moderní polské scény. Té, kde vládne melodie, vášeň a proměnlivost. Vnímavého posluchače osloví nevtíravá citace druhé vlny norského black metalu, ale neskutečně zmutovaného do rejstříku Varnheim. Naopak posluchač, který nemá příliš naposloucháno a stačí mu vrchol scény, uslyší samožřejmě Mglu, Hate nebo Mord'A'Stigmata. Stačí to pro obrázek o směřování Varnheim? Naznačuji hranice.

Zatímco stopáž nahrávky je prakticky stejná jako předchozí dvě, ubývá počet skladeb. Debut Varnheim obsahoval šest písní, Aura pět a Void pouhé čtyři. Čtyři cca deset minut dlouhé kolosy. Čtyři epické skvosty s nejvyspělejším obsahem v dosavadní kariéře. Má v sobě tíživost debutu i vzteklejší pasáže dvojky. Po zvukové stránce je Void bezesporu nejzdařilejší. Skladbám vévodí nálada a nevtíravé melodie. Jsou zde také disonantní pasáže, které dokážou rozežírat mysl jako kyselina. Kapela se nebojí ani post/rockových postupů, kde kytary doslova rezonují a basa spolu s hravou rytmikou bicích vládne. Hrdelní projev doprovází tu a tam mluvené slovo dodávající celku dramatický projev s prvky filmového soundtracku.

Tišší místa se nezdají, ale během vteřiny máchnutím oka freneticky zdivočí a nevěřícně zírajícího posluchače nechává cupovat vzteklou bouří. Void je dílem temným, ale spíše filozofického či poetického ritu. Pod povrchem doutná všudypřítomné peklo. Avšak tvůrcova nitra. Obrací se do sebe, do osobního nahlížení na duchovní rozměr psychické rozervanosti. Nicméně řekl bych, že o depresivní black metal se nejedná. Raději bych zmínil umělecký a filozofický nihilismus. Odmítání lidských i duchovních hloupostí. Prázdnoty, z níž se nedá dostat na světlo. Nabízené silně melodické vykoupení je slepou cestou, směřující do zkázy.

Umělecky je Void výborným dílem. Void je schopen oslovit milovníky dobrého muzikantství a boření hranic. Void je black metalovou nahrávkou skrz na skrz prolezlou temnotou, vášní a skvělými melodiemi. Negativní náladou i optimismem. Záleží, zda jste ochotni vnímat album v celé jeho šíři.