Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vaura - The Missing

VauraThe Missing

Sorgh15.5.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nynější tvorba už je přístupnější, ale i když je tvrdších pasáží jen pomálu, dávají o sobě vědět a mnohdy nabídnou inspirativní zážitky.

Americká kapela Vaura je mladá, na scéně se pohybuje nějaké dva roky. Při pohledu na sestavu ze mě strach z mladických nerozvážností rázem padá, protože zjišťuji, že se v ní setkávají zkušení muzikanti ze zavedených spolků jako jsou Gorguts nebo Kayo Dot, i když nejen oni. Tím se zatím poměrně neznámé jméno dostává do jiného světla. Pro úplnost informací je potřeba zaregistrovat již jejich sympatický debut Selenelion, který vyšel v prvním roce existence kapely. Ten následovala deska číslo dvě nazvaná The Missing a o ní bude řeč. Abych předešel falešným očekáváním a planému chvění, podobnost s výše zmíněnými kapelami nehledejte. Nic si není vzdálenějšího než hudba třeba vzpomenutých Gorguts (těm se vůbec jen těžko něco podobá) a Vaura. Od těch prvních se nechám s radostí vykostit a mozek naložit do láku, s Vaura je to však jiné. Její tvorba se hodí spíš pro chvíle, kdy chcete tělu zachovat celistvost a unavený mozek jen tak lehce pokolébat. K tomu je album The Missing jako stvořené.


Vaura pro své druhé album zvolili vhodné jméno. Jako by mu chtěli zalichotit, snaží se na posluchače jít cestou silných dojmů, sladkého smutku, který chytne za srdce. Nepoužívají sílu, ale lehkým dotykem barví stěny pocitů a nereálných zážitků. V ranním oparu pár metrů od nás se postupně zobrazuje myšlenka. V samých základech desky zvolna rezonuje pomalejší, atmosférický rock, jehož neuspěchané tempo přímo vybízí ke zklidnění a rekapitulacím. Hudebně deska stojí na vlastních nohách a nechybí jí smysl, přesto se během poslechu neubráním několika srovnáním s jinými kapelami, ty myšlenky se mi vynořují zcela spontánně. A tak ze mě lezou moudra takového typu, že v našich luzích k nim mají blízko takoví Endless. Ti ve své tvorbě také zanechali podobné stopy sentimentální slabosti, ale hlavně dokázali složit silné a chytlavé melodie s podobnou atmosférou.

 

Příkladem za všechny budiž Putting Flesh To Bone. Trošku nasládlých bobulí jako by si vzali od finských Sentenced a zpěvák se v některých momentech nebezpečně přibližuje Nicku Holmesovi v paradiseovských vyměklých časech, kdy se zvolna houpali na vlnách popových křečí. Všechno tohle tam slyším, ale bráním se jakýmkoliv úvahám o plagiátorství. Věřím, že podobnost je čistě náhodná a všechny postavy byly vymyšleny. Předchozí album Selenelion sázelo na větší tvrdost, ostrá linka neříkala nic o laciném přátelství. Nynější tvorba už je přístupnější, ale i když je tvrdších pasáží jen pomálu, dávají o sobě vědět a mnohdy nabídnou inspirativní zážitky. Jedna ze skladeb, The Fire, se tváří jako blackem načichlá, melodií křížená vypalovačka, kde první dojem záhy hatí klidný a čistý vokál. Dohledat se v ní dají až experimentální pokusy, stejně jako ve skladbě Abeyance.


V mnoha kusech jsou cítit vlivy post-rocku, které prozrazuje kvílení kytar uvelebených ve vyšších polohách a ničím nerušené plochy hudebních vrstevnic, které desce poskytují tolik potřebné drama a napětí. V některých skladbách emoce gradují skrytě a odhalit je vyžaduje bezostyšný průzkum pod hlavním motivem. To lze potom uslyšet rostoucí napětí v pozadí. Deska se stylově houpe, dává dohromady blízké druhy, a tak není úplně snadné ji zakotvit. To ovšem není ani ta nejmenší chyba.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky