Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdosi zbořil !úl..,ale včeličky z něj nezdechly na mrazu, nýbrž utvořily drobný roj, který nazvaly Vekslan. Nebo chcete-li Vek$laŋ, ale osobně se mi podobné znaky v názvu kapel příčí a přijdou mi poněkud kýčovité. Ale budiž, vyhnu se mračným pohledům a přejdu k podstatnějšímu. Vekslan je kapela mladá, koncertně celkem aktivní a není proto divu, že brzy po svém vstupu na scénu se chce prezentovat nějakou nahrávkou. Vzniklo tak toto mini album EPMMXII, čítající čtyři skladby nahrané ve zkušebně, do jehož rozboru se nyní pustíme.

Takže, oč se vlastně jedná? Slim case CD-R v limitovaném počtu 66 kousků s barevným předním obalem a černobílou rubovou stranou. Nic víc, nic míň. Nutno si předem ujasnit, že kapele, ani vydavatelům (kterými jsou DéPéHá Prod. & Coor.) o výslednou vizuální fazónu příliš nešlo. Nebylo důvodu. Ačkoliv já jsem hnidopich a více bych zajisté ocenil xerox v podobě jewel case a třeba i nějaký potisk na disku. Ale xeroxu už asi odzvonilo a snad jen já mám tu potřebu se jím neustále ukájet. Stručně řečeno, mám v rukou DIY nahrávku, kde byl kladen důraz spíše na obsah a samotné hudební sdělení.

Tím se tedy dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu – k náplni. Jak již bylo uvedeno výše, placka obsahuje čtyři skladby, které se vešly do hrací doby necelých patnácti minut. Žánrově kapela odkazuje na rytmický crust s prvky blacku. Žádné divoké orgie, žádné šílené výjezdy a nezastavitelná kanonáda bicích, ale přijatelné houževnaté střední tempo, které dané odnoži náramně sedí. A kapela jej umí podat sympaticky a de facto neurážlivým způsobem. Dokonce mohu říct, že jsem si album po x-tém poslechu celkem osvojil, snad až na pár maličkostí. Nahrávku ale pohřbívá zvuk, zpěvu nerozumím ani za mák, bicím nevábně zvoní plechy a při prudším výpadu všech nástrojů se muzika nenávratně rozsype. Škoda, jelikož nějaké nápady přeci jen cítím a kytarovou práci hodnotím velice kladně. Takže zůstává otázka, co s tím? Hudba dobrá, zvuk špatný. Když se mi z hlavy podaří vytěsnit neduhy produkce, kterou notně omlouvá důvod, že bylo vše pořízeno ve zkušebně (takže plky o zvuku musí jít asi stranou), zůstane čisté řemeslo. Jsem dlouholetým posluchačem black metalu a všech (snad až na pár drobností) jeho subžánrů a subsubžánrů. Samozřejmě mi neuniká ani škatule crust black. V této branži však lépe trávím poslední počin kapely Saccage, než domácí výtvor Vekslan. Chybí mi více energie, dravost a šílenost. Trochu nespoutaného anarchismu. Z těchto slov vyplývá, že je deska lehce uťáplá. A asi to tak i bude.

Závěrem to snad celé shrnu a dovedu do zdárného konce. V hudbě cítím vervu, nadšení a zárodek prima nápadů, které by i receptář odvysílal minimálně ve dvou dílech. Na druhou stranu jsem asi čekal příliš a mé dojmy jsou lehce rozpačité. Zpracování narhávky bych taky doladil. Dost ale slov, názor si stejně musí udělat každý sám.