Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Verminous Serpent - The Malign Covenant

Verminous SerpentThe Malign Covenant

Victimer18.4.2023
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Pět záhrobních přikázání ze staré školy evokující staré časy. To vše v podání protřelých borců irské scény.

Verminous Serpent je nově vzniklá formace složená ze zásadních jmen irské metalové scény. Za mikrofonem a tlustými dráty nestojí nikdo menší než A.A. Nemtheanga (Primordial, The Nest atd.), sekernické struny má pod palcem Joseph Deegan ze Slidhr a za bicí artilérií sedí Matt Bree z Malthusian. Vytříbené to personální vybavení kapely, která hraje staroškolský black/death s občasným doomovým požehnáním. Stařičké riffy se co chvíli potácí ve špíně a zpomalují až běda. Spojení krajanů, které nemusí trvat jen jedno album a třeba přeroste ve významnější událost. Debutové album The Malign Covenant je poctivé metalové řemeslo pod dohledem studené ostrovní bestiality. Verminous Serpent se představují.

 

Pánové opravdu čerpají se staré záhrobní školy, nikam se neženou a nechávají vyznít, v tomto případě spíš vyhnít špínu, kterou je celé album prosycené až po okraj. Prostředí desky je zhoubné, prokleté a dýchající dávnými dobami, kdy městem šla bída a nemoci. Lehké děvy nestály za moc a sem tam se našly někde s rozpáraným hrdlem nebo genitáliemi. Krchovy se plnily, do toho trochu potřebné strašidelné aury a typického ostrovního počasí, a máme tu prostředí, kdy vládly špatné časy a celkově to stálo za hovno.

 


Stejně nevábný je i materiál alba The Malign Covenant. Jedná se o pětimístné, choré a mrzké dílo. Nechybí mu všechny aspekty pravé záhrobní seance, ale zato mu chybí větší překvapivost. Něco, z čeho by si každý sedl na zadek. Podíl staroby, kusu dnešního pohledu na problematiku a celkové syrovosti je ideálně vyvážen, samotné skladby však nedisponují něčím speciálním. V tomto ohledu převažuje kvalita podání nad kvalitou kompozic, nic závratného se nekoná.


Nedá se říci, že by první vál Seraphim Falls byl jediným útočnějším z desky. Začíná se ale zostra a to oldschoolové riffující blatíčko začne vylézat na povrch až postupně. Zpočátku to dokonce vypadalo na lehce disonantní prasopalnou lekci. Verminous Serpent ale dbají na pomalý a důkladný rozklad. Bicí musí vysypávat rance přechodů, sekyrky lemovat chrámovou zarputilost a vše je zkrátka víc položeno do hloubky, není kam spěchat. Podobně se tváří i druhá skladba Transcendent Pyre. Místy se nebojí zrychlit, ale její hlavní poslání spočívá v navození děsivého a morbidního prostředí. Vše je syrové, hutné a krvavé. Přičemž z celého alba oprávěně vítězí právě dojem zatěžkané, pomalejší a nepříliš komplikované nahrávky. Což další songy jen potvrzují, když se drží svého kopyta a nic nevymýšlí.


Tyhle irské zarputilce mi doporučil Bodin (díky) a první poslechy v sobě měly kouzlo. To se však jejich narůstajícím počtem neprohloubilo, ale spíš uvadlo. Na povrch vylezly některé průměrnější a ne tak zcela zajímavé postupy. Mám tyhle špinavosti rád a jsou na světě i takové, ke kterým se lze vracet desítky let. To ale v případě první desky Verminous Serpent nejspíš neproběhne.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ho! / 21.4.23 16:52odpovědět

Oldschool, ale těžká frajeřina. Moc se mi to líbí!!! Mňam!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky