Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Versatile - Les litanies du vide

VersatileLes litanies du vide

Garmfrost23.4.2025
Zdroj: CD / promo od vydavatele, mp3
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Elektro/industrial black metalový cirkus je teatrální a zábavný...

Industriálního blacku je jako šafránu. Dobrého v tomhle ranku však mnoho není. Člověk musí hodně hledat a vybírat. Před lety tolik populární odnož extrémního metalu se nachází spíše v undergroundových rovinách. A to je dobře. Zavzpomínat můžeme na nejednu veličinu, některé se vrací na scénu, jiné uvadají. Mezi nové tváře robotického dusotu patří švýcarská úderka Versatile, jejichž dlouhohrající debut Les litanies du vide vydává u nás dobře známý francouzský label Les Acteurs de l'Ombre Productions. Což znamená většinou vítězství formy nad obsahem. Tentokrát tomu tak není. Alespoň ne docela.

 

LADLO nemají ve své nabídce mnoho podobně laděných kapel. Vzpomenu si asi pouze na Borgne, což je samozřejmě jiná liga. Versatile je novým seskupením mně neznámých muzikantů. Nerad bych tvrdil, že v Les litanies du vide, nebo debutovým EP Atra Bilis nacházím revoluci. Versatile pokračují v jasně vyznačených hranicích, kdysi naznačených třeba The CNK. Respektive mě napadají spíše oni, než třeba Blacklodge, Aborym nebo The Axis of Perdition. Versatile jsou ve svém robotickém stylu teatrální. Mají umělecké vize, mají rádi vizuální opulentnost a právě takové jsou i aranže skladeb. Nafouknuté, vzdušné a ne zase tak temné. Spíše laděné pro širší masy, hledající zábavu, než hledačské podivíny milující obskurno.

 

versatile

 

Dosaď si sám, zda jsou mnou vytyčené popisky záporem nebo naopak dobrou zprávou. Cirkusoidní představivost Litanií prázdnoty mě baví. Baví mě každý poslech, byť nepadám z alba na zadek, to však nemusí být vinou Versatile, ale mojí okoralostí a podivínskou povahou milující obskurno. Když vycházely nahrávky mimo jmenované takovým Thorns, Reverence nebo okrajově Dødheimsgard, byl jsem nadšeným fanouškem industrial blacku. Versatile umí napsat dobrý riff. Umí s ním pracovat. Dramaturgie skladeb je promyšlená. Má spád. Má gradaci. Umělé nástroje zní krutě. Vedle umělého tucání mají Versatile také dobré bicí. Morphée sice není Hellhammer, ale práci odvádí minimálně dobrou. O tom žádná. Vedle syntezátorů, s jejichž dominancí stojí a padá síla nahrávky, můžeme zmínit dvojici kytaristů Famine a éterickou Cinis, jejichž strunná tortura umí pěkně kousat.

 

Líbí se mi projev zpěváka. Hatred Salander svým hlasem seče jak zahradník kopřivy. Nepouští se do žádného dobrodružství. Nicméně jeho kouzlo není barvené pouze zajímavou fráninou. Kráká jak havran, křičí, growluje, mluví, zpívá nakřáple vydrzlým hlasem… Je stejně teatrální jako hudba. Když sleduji výborný klip k Morphée, byl to právě Hatred, který mě zaujal nejvíc a jako první na sebe strhl moji pozornost. A takový by frotman měl být.

 

Nezmínit zvuk… Jeho barva je mému uchu příjemná. Ovšem celkově mi vše dosti slévá do chuchvalce. Dvojici kytar uslyšíte, když budete mít vůli. Je mi samozřejmě jasné, že nahrát hlučnou nahrávku bylo záměrem. Audiofilové zřejmě zapláčou, protože kolem dynamiky se projíždělo rychlou jízdou.

 

Ve skladbách tedy nacházíme jednak pořádný nářez, ale také zajímavé melodie, fraškovitost, frackovitou vydrzlost s kouskem žádané temnoty. Vypíchnout by se dala klipová Morphée, protože klip. Všech deset skladeb je zajímavě vygradovaných. Při poslechu se bavím. Netuším, jak dlouho mi pozitivní dojem vydrží, ale zatím je ho dost a dost.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky