Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Versatile - Les litanies du vide

VersatileLes litanies du vide

Garmfrost23.4.2025
Zdroj: CD / promo od vydavatele, mp3
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Elektro/industrial black metalový cirkus je teatrální a zábavný...

Industriálního blacku je jako šafránu. Dobrého v tomhle ranku však mnoho není. Člověk musí hodně hledat a vybírat. Před lety tolik populární odnož extrémního metalu se nachází spíše v undergroundových rovinách. A to je dobře. Zavzpomínat můžeme na nejednu veličinu, některé se vrací na scénu, jiné uvadají. Mezi nové tváře robotického dusotu patří švýcarská úderka Versatile, jejichž dlouhohrající debut Les litanies du vide vydává u nás dobře známý francouzský label Les Acteurs de l'Ombre Productions. Což znamená většinou vítězství formy nad obsahem. Tentokrát tomu tak není. Alespoň ne docela.

 

LADLO nemají ve své nabídce mnoho podobně laděných kapel. Vzpomenu si asi pouze na Borgne, což je samozřejmě jiná liga. Versatile je novým seskupením mně neznámých muzikantů. Nerad bych tvrdil, že v Les litanies du vide, nebo debutovým EP Atra Bilis nacházím revoluci. Versatile pokračují v jasně vyznačených hranicích, kdysi naznačených třeba The CNK. Respektive mě napadají spíše oni, než třeba Blacklodge, Aborym nebo The Axis of Perdition. Versatile jsou ve svém robotickém stylu teatrální. Mají umělecké vize, mají rádi vizuální opulentnost a právě takové jsou i aranže skladeb. Nafouknuté, vzdušné a ne zase tak temné. Spíše laděné pro širší masy, hledající zábavu, než hledačské podivíny milující obskurno.

 

versatile

 

Dosaď si sám, zda jsou mnou vytyčené popisky záporem nebo naopak dobrou zprávou. Cirkusoidní představivost Litanií prázdnoty mě baví. Baví mě každý poslech, byť nepadám z alba na zadek, to však nemusí být vinou Versatile, ale mojí okoralostí a podivínskou povahou milující obskurno. Když vycházely nahrávky mimo jmenované takovým Thorns, Reverence nebo okrajově Dødheimsgard, byl jsem nadšeným fanouškem industrial blacku. Versatile umí napsat dobrý riff. Umí s ním pracovat. Dramaturgie skladeb je promyšlená. Má spád. Má gradaci. Umělé nástroje zní krutě. Vedle umělého tucání mají Versatile také dobré bicí. Morphée sice není Hellhammer, ale práci odvádí minimálně dobrou. O tom žádná. Vedle syntezátorů, s jejichž dominancí stojí a padá síla nahrávky, můžeme zmínit dvojici kytaristů Famine a éterickou Cinis, jejichž strunná tortura umí pěkně kousat.

 

Líbí se mi projev zpěváka. Hatred Salander svým hlasem seče jak zahradník kopřivy. Nepouští se do žádného dobrodružství. Nicméně jeho kouzlo není barvené pouze zajímavou fráninou. Kráká jak havran, křičí, growluje, mluví, zpívá nakřáple vydrzlým hlasem… Je stejně teatrální jako hudba. Když sleduji výborný klip k Morphée, byl to právě Hatred, který mě zaujal nejvíc a jako první na sebe strhl moji pozornost. A takový by frotman měl být.

 

Nezmínit zvuk… Jeho barva je mému uchu příjemná. Ovšem celkově mi vše dosti slévá do chuchvalce. Dvojici kytar uslyšíte, když budete mít vůli. Je mi samozřejmě jasné, že nahrát hlučnou nahrávku bylo záměrem. Audiofilové zřejmě zapláčou, protože kolem dynamiky se projíždělo rychlou jízdou.

 

Ve skladbách tedy nacházíme jednak pořádný nářez, ale také zajímavé melodie, fraškovitost, frackovitou vydrzlost s kouskem žádané temnoty. Vypíchnout by se dala klipová Morphée, protože klip. Všech deset skladeb je zajímavě vygradovaných. Při poslechu se bavím. Netuším, jak dlouho mi pozitivní dojem vydrží, ale zatím je ho dost a dost.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky