Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Victory Over The Sun - Dance You Monster to My Soft Song!

Victory Over The SunDance You Monster to My Soft Song!

Bhut9.8.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Hudba k zamyšlení nad sebou samými, zda je takový sled zvratů a změn přijatelný, či dílem osoby hodné k uzavření v patřičné ústavy a naordinování jistých medikací. A poslech něčeho takového jakbysmet.

Vnořit se do hudebního dějství avantgardního black metalu bývá občas solidní výzva. Třeba pochopení nového alba od Victory Over the Sun je tedy zaručeně pekelný oříšek. Když jsem album slyšel prvně, tak jsem netušil, zda si ze mě interpret nestřílí a neposkládal k sobě jen fragmenty různých nápadů, které v posledním tvůrčím období vypotil. Jenže celá řada velice poutavých a zajímavých momentů lákala ke zpětnému návratu, a tak se stalo, že jsem té učiněné šílenosti vlastně propadl. A tak tedy tančím, jak ostatně káže samotný titul nahrávky: Dance You Monster to My Soft Song!

 

Trocha bádání a poslech skrze bandcamp s sebou přinesl nedůležitou informaci, nebo spíše spekulaci. Na první pohled to vypadá, že dílo je projektem ženy, kde jen zahostovalo pár lidí. Jasný, to je v klidu. Jenže na bandcampu se mezi těmi různými štítky ještě krčí pojem transgender. No, zkoumal jsem některé fotky oné umělkyně a skutečně to vypadá, že to byl původně chlap. A co jako, na tom není vlastně už nic neobyčejného. Ale vysvětlete mi, prosím, jak definujete hudební žánr transgender, případně zda se podle takového přízviska v muzice orientujete a vybíráte si ji. Jako Life Of Agony? Jsou věci, kterým nerozumím, zde konkrétně na upozorňování na jistou pohlavní nespokojenost, nebo jak to napsat. Co to vlastně znamená a jak moc to ovlivní výslednou hudbu? Přejděme ale od blbostí rovnou k hudbě.

 

V úvodním odstavci padla zmínka o avantgardním black metalu. Dalo by se říci, že to je takový stěžejní prvek a subžánr, který je zde ponejvíc zastoupen. Jenže těch vlivů a vyznění je tady mnohem víc. Určitě bych mohl jmenovat sludge. Takový ten americký střih, který mi nejvíc připomínal to nejhutnější lomození Inter Arma, kde se člověk dostává do nějaké katarze a cítí se patřičně zdecimován zatěžkaností a těžkopádným rytmem, kdy se sám sebe ptá, co to vlastně sakra hraje. Vedle toho tu klidně leží plochy, které můžete očekávat od God Is An Astronaut nebo třeba i Gnaw Their Tongues nebo třeba i Attic. Šílenství? Jistě, ale věřte, že to neskutečně funguje a zapadá do sebe, ačkoliv se to hned nemusí takto projevit.

 

 

Vývoj alba, ba i jednotlivých skladeb, se nedá dopředu absolutně odhadnout. I když slyším desku už po několikáté, vždycky zapomenu na nějaký moment, který mě pak překvapí a vyskočí de facto znenadání. Je toho tam zkrátka docela dost ke zkoumání. Snaha obelstít posluchače, že jde o blackovou kapelu, je tu natolik zřetelná, že vlastně nevím, jestli tam zazněl jediný blackový riff. Přesto bych se spíš přiklonil k tvrzení, že z toho černého žánru je čerpáno ve smyslu přístupu a neotřelosti. Mnohdy je to dost syrová záležitost, procítěně disonantní a jindy harmonická jak obývák ve stylu feng-šuej. Aby toho nebylo málo, tak vás tu a tam potrápí žesťové vsuvky nebo klávesové linky. Cirkus? Ano, ale šikovně řízený netradičním principálem.

 

Velice mě baví ty abstraktní momenty a k nepříčetnosti vyšponované situace, které jsou během lusknutí prstu prostřídány lehkostí a jemností. Nerad bych tu odtajnil, co se kde skrývá, to pak přijdete o ten jedinečný moment samotného objevování netušených zákoutí a eskapádových zvratů. Užijte si to naplno, dejte tomu plný poslech a přiznejte si, že tohle už není zdravé poslouchat. Vím to, cítím se tak. Jenže pak si dám do souvislostí ten transgender a vyjde mi, že ta rozhádanost vnitřního já a fyzických dispozic je vlastně otisknuta i do formy nesourodé hudební hmoty, kterou tahle deska bezesporu je. Sice nesourodé, ale přesto funkční a schopné držet pohromadě a v symbióze. Odpověděl jsem si tímto na otázku ohledně štítku transgender? Myslím, že ne. Znám totiž ještě pár prapodivných hudebních těles, jejichž struktura je rovněž náležitě chameleonská a její autoři jsou spokojeni sami se sebou. Doufám…

 

Pokud vás během poslechu oslovila ta neotřelá práce s blackmetalovými prvky, pak nebude složité odkázat na druhý projekt stejné autorky. Vivian Cecylia Tylińska má totiž na kontě ještě album Światło W Chmurze, které vydala pod jménem Cichy Duch. To je taky solidní výplach, ale víc svázaný žánrovým zaměřením, takže je tam víc toho blacku. Přeji příjemný a ničím nerušený poslech.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky