Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tři roky - tak dlouho svět konejší jméno Mnemocide. Dva roky staré minialbum Debris, zkraje letošního roku singl a teď konečně dozrál čas k tomu, aby tahle kapela z Basileje vydala debutní album Feeding The Vultures. Řekl bych tak akorát, snad se nic neuspěchalo, ani zbytečně neprotrahovalo.

Feeding The Vultures  vypovídá o tom, že se chlapům splnil sen hrát hutný, úderný death metal, který se nepokouší bořit modly. Ani hudebně, ani grafickým zpracováním obalu nosiče, který je jednoduchý papírový digipack s vloženým bločkem textů. Nikdo a nic nepředstírá vyšší ambice než má a tahle upřímnost mě těší. Od prvního pohledu tak je posluchači jasné co bude následovat a může svým duševním pohledem jít nahrávce vstříc. Od druhého poslechu už standardně přeskakuji intro. Jeho sterilně chladný dojem mi nic neříká a snad jen hlas cizí ženské by někomu mohl splašit kladívko v gatích. Ale i to pochybuji, je to příliš studené. S hlavním scénářem však problém nemám.

Jeho čtyřicet minut plyne širokým, nekonfliktním proudem a za jeho hlavní artikl považuji despotický rytmus, který káže předepsané chování. Kytary se nepředvádí, v jejich repertoáru převládá stereotypní mašinerie, která je co se týče rytmu silná, ale bez výraznějšího nápadu. Těžko se chytit silnějšího motivu, když tu není. Divím se, že Mnemocide nějakou skladbu občas nerozbijí sólem nebo kostrbatým prstokladem. Albu by velice prospělo, kdyby popustili uzdu fantazie a urvali kytaristy ze řetězu. Nelze se potom divit, že se po čase dostaví nebetyčná nuda, kdy vám všechno zešedne do odstínu pochcané žuly. Ač to hezky šlape od samého kraje a první dojmy jsou víc než dobré, u páté, šesté skladby už o muzice nepřemýšlíte a ta se stává pouhou kulisou. Nehledám nemožné, Feeding The Vultures je hezky čitelná a pravidelná rubanice, ale v té rutině je zakopáno jádro pudla a vůbec veškerých problémů.

O jakési oživení se starají krátké mezihry nebo outra. Jednou je to skřípání tankových pásů, jindy divné zvuky na pozadí, ze kterých se ozývají hlasy a šepoty. Zprvu mě to štvalo, protože se brzdila dobře rozjetá mlátička, ale pak jsem nad tím mávnul rukou. Stejně jsem věnoval pozornost tak prvním čtyřem skladbám a pak už mi to protékalo mezi prsty. Je to škoda, skladby samy o sobě špatné nejsou, ale v tom množství, jedna za druhou, to ztrácí koule. Desce by prospěla mnohem kratší stopáž, anebo by Mnemocide museli zabrat na pestrosti tvorby. Nakonec jsem album odložil s tím, že půjde do blešáku. Bude patřit k tomu silnějšímu co nabízí, ale o stálém místě v mé domácí sbírce si může nechat jenom zdát.