Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vintersorg - Vattenkrafternas Spel

VintersorgVattenkrafternas Spel

Sorgh23.1.2026
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Nové album Vintersorg je slabý odvar předešlé tvorby. Melodika občas dokáže vtáhnout do děje, ale skladby jsou většinou jen prázdným recyklátem bez kapky vzrušení.

Prohlášení za mrtvého neznamená definitivum. Své o tom ví jak zdánliví nebožtíci probuzení v branách krematoria, tak nyní ustálené trio Vintersorg, které se po velmi dlouhém čase hlásí o slovo novým albem. Nevím, kdo to čekal, spousta lidí už je nepochybně pohřbila. Nikdo nemládne, míza vysychá a ticho od roku 2017 navozovalo myšlenky o vyhoření vikingského ohně. Nakonec to ale vypadá, že Vintersorg pouze sbírali síly potřebné k vydání skoro hodinové nahrávky, která otevírá druhou desítku jejich bohaté diskografie.

 

Nejsilnější momenty v jejich historii už minuly, co si budeme…  Proto jistě nejen mě napadlo, jestli nebylo lepší se na to vybodnout a zůstat u ledu. Ale vypadá to, že kapela má stále co říct, i když často jen opakuje již známé fráze. Z mého pohledu poslední nahrávky čpěly profesionální rutinou jedoucí podle odřeného pravítka a jen udržovaly prapor v jakés takés pozici v půli žerdi. Škoda, že zde není odvaha strhat zaběhnuté pořádky a vnést do tvorby něco nečekaného, lámajícího modlu tradičních Vintersorg.

 

Loňskou novinku bych tedy nejlépe popsal jako neškodný, nekonfliktní produkt jdoucí naproti všem očekáváním. Nezbytný patos a vikingská hrdost jsou věci, na kterých kapela stojí a obojího se nám dostane požehnaně. Typické melodie vám okamžitě prozradí jejich tvůrce. Platí, že čím dál víc zde zakopnete o spokojeného sedláka s žejdlíkem piva, než o temnotu. Ta zase o kus vybledla a ztratila dávku tajemství. Album provází Vintersorgův zpěv s typickou artikulací, což je firemní značka jdoucí do hrobu s jeho majitelem. Je však třeba vyzdvihnout, že kromě halekání se stále nebojí použít hrubý řev, který ve spojení s tvrdými pasážemi dává albu důležité grády. Škoda, že jich není víc, určitě by albu přidaly na duchu a potlačily jeho dominující bezzubost. Když jsme u zpěvu, neměli bychom opomenout hostující zpěvačku Johannu Lundberg, která osvěží zaprděnou zkušebnu hned, ale jen v první skladbě. 


I přes snahu najít jakékoliv pozitivum je brzo jasné, že největší bolestí alba Vattenkrafternas Spel je nedostatek charizma. Je to až na výjimky sterilní, vyčichlá deska postrádající vášeň. V řemesle chyba není, Vintersorg jsou profíci tavící v tvůrčím kotli své letité zkušenosti. Ovšem ta neuchopitelná síla, která by mě držela za žrádlo a nutila dát si ještě jednu rundu tady není. Zbytkům vikingské hrdosti chybí vztek a ochota podmanit si plebejský lid. Black metalu nezbyla ani píď prostoru, jde o čistokrevné viking/folk odrhovačky. Některým popěvkům nejde upřít, že dokáží v hlavě udělat paseku a uhnízdit se na ní. Jde zejména o refrény. Své udělá taky silná klávesová podmalba, ale ta má rovněž na svědomí i ten „hodný“ dojem.

 

Vattenkrafternas Spel je album na víkendové posezení u sudu s chlebíčky a tatarákem. Druhý den si ho však s klidem odpustím, stejně jako zbytek zvětralého piva. Kdysi velmi zajímavá kapela se zdá vyčerpaná a podobné nahrávky jsou hluboko pod laťkou jejich dřívějších opusů.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky