Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Visceral Disgorge - Slithering Evisceration

Visceral DisgorgeSlithering Evisceration

Garmfrost4.9.2019
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Slithering Evisceration balancuje na hraně mezi chlívem a technickou precizností.

Hned na začátek musím říct, že mě Slithering Evisceration skoro posadilo na prdel. Visceral Disgorge mám zafixované ve škatulce nic moc randálů. Jejich osm let starý debut Ingesting Putridity lehce zavířil brutálními vodami, mě však nechal chladným. No, spíše rozpačitým. Tehdy mě napadlo, jestli tohle má znamenat čerstvou krev pro death metal a má to sbírat uznání, jde to se stylem od desíti k pěti. Když nám z Agonia Records poslali jejich promo, vzal jsem si ho do parády jen proto, že ho nechtěl nikdo jiný.

 

vd

 

Nevím, co se s kluky dělo oněch osm let, ale pauza po prvním albu kapele evidentně prospěla. Ze sestavy, která debut natočila, zůstali pouze bubeník Billy Denne a growler Travis Werner. V případě bubnů jsem rád, protože Billyho hra byla nadějeplná už tehdy. Zato Travisův hlas mě tenkrát příliš neoslovil pro svoji slabost. Zřejmě poctivě celou dobu zvracel a tím se dostal do hlubin, o kterých se mu na Ingesting Putridity mohlo jen zdát.

 

Slithering Evisceration předcházely dva singly se skladbami Architects of Warping Flesh a Necrotic Biogenesis. Obě najdeme i na novince. Měly tedy pouze funkci lákadel, nic víc ani nic míň. Nutno podotknout, že zejména Architects of Warping Flesh je vraždící mašinérie s bublavým hlasem zrůdné příšery a plná drtící síly. Chvíli máte pocit, že si v házením hlavou do strunového zasekávání urvete krční páteř a za moment se vám samy nohy rozeběhnou v šíleném mosh pitu.

 

Visceral Disgorge mají rozum, desce dopřáli půl hodinovou stopáž s devíti kusy. Dvě, tři minutky pro podobné masakry jsou tak akorát. Titulní kompozice je vlastně intrem, jakýmsi vstupem do mezihvězdné brány. V půli se skladba zlomí, zlobí, hrozí a připravuje půdu pro Fucked into Oblivion. Travisovi není rozumět ani slovo, což je v naprostém pořádku. Bál jsem se, kdy přijde na řadu „čuník“, ale na pištění se nedostane. Hlas se line v nejhlubších patrech. Kytary se neflákají, byť bych ocenil širší rejstřík strunového běsnění. Přece jen je škoda, mít v sestavě dva kytaristy, aby po většinu času hráli to samé. Což platí i pro basáka, který pumpuje, co se do toho vejde, ale do vlastní hry se nepouští. Nejbarevnější je rytmická část desky. A to je dobrá zpráva milovníkům běsnění pod pódiem - aspoň se nátlaková atmosféra neředí technickými pičovinkami.

 

 

Ač se to nezdá, Slithering Evisceration chce opravdu pozorný poslech. Jinak se vše slije do jednoho bordelu. Jisté je, že více než domácí poslech potřebuje deska živé provedení. Tam se naplno projeví bouře tsunami nových kompozic jako Siphoning Cosmic Sentience. Urgh! Nemá cenu se dál ohánět slovy a citoslovci. Visceral Disgorge dokazují, že s nimi není nutné pouze počítat, ale že už nyní přišli s dobrým masakrem, který možná ocení i ti, kterým normálně podobné chlívy nevoní.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky