Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Návrat bezmála kultovní kapely okolo Roberta Nebřenského mi byl potěšujícím prvkem při začátku podzimu, do kterého se vlastně takhle deska výborně hodí. Nejen obalem, ale i obsahem, který svou hravostí zažene chmury z kratšího dne.

Kdo by neznal Vltavu, která je naprosto osobitou partou, kterou jedni mohou a jiní nemusí. Vltava se nemění, je svérázná a má osobitý přístup. Nahrála kultovní hity "Marx, Engels, Beatles" nebo "Šťastnej jako trám" u kterých musíte uznat, že prostě nezapadnou.

Na Spass muss immer sein jde Vltava stále svou cestou, co skladba, to jiný styl a přesto to celé vlastně perfektně pasuje. Četl jsem na jejich produkci spoustu názorů, všichni se ale shodují, že tohle je hudebně hodně v pohodě – Vltava umí výborně hrát, ať už vám sedne nebo ne. I proto pro ně není problém styly měnit a ohnout si je podle svého. Chápu výhrady, kvůli kterým ji ale naopak jiní vyzdvihují.

Rád poslouchám ty krásně bezstarostné texty, hravý pohled na svět kolem sebe a někdy až nebývale osobní sondy, co nečekáte. I to je Vltava, kterou mám já osobně velmi rád právě za to, že hrají prostě úplně jinak – napadá mě přirovnání k Buty, kteří jdou možná ne až tak vzdálenou cestou (ale už deset let mlčí). Osobitost, které si cením – i když je třeba si zvykat.

Na nové desce si s nimi zkusíme klezmer (Do vody dál!), sambu (Goodbye smutku) nebo klasičtější prog či folk rockové postupy. A půjdeme i do reggae, proč vlastně ne! Zmiňoval jsem opět výborné texty (dobrých textařů máme v této zemi opravdu hodně, ne každý je ale podpořen dobrou muzikou, Vltava budiž výjimkou, za což jsem moc rád…), krásné hrátky se slovíčky (nejvíce asi zaujme osmá „Veršuje ležel, veršuje želel“). Na Vltavu jsou místy o něco smutnější a melancholické, nemluvil bych ale o temných podtónech (i když tu budeme mluvit i o smrti).

Plejáda hudebních motivů a vlivů je, zdá se, téměř nekonečná. Však posloucháme Vltavu, která svůj nadstandard stále drží velmi vysoko. Je třeba se soustředit: platí tady, že v jejich revíru je nutné být bystrý, pokud chcete zaslechnout všechny, co tu bydlí. Řeč je jak o dechových nástrojích (co k Vltavě patří), tak i o všudypřítomných klávesových partech Františka Svačiny, který je přítomen téměř všude a dotváří celistvý sound Vltavy.

Tohle je deska o objevování, ze kterého budete mít radost, podobně jako kapela. Touhle deskou si Vltava nenakloní fans, kteří ji dosud odmítali, o to tu ale nešlo. Není totiž třeba cokoli měnit, tenhle hudební svéráz je jedinečný právě takový, jaký je. I v tomto roce totiž vydali další silný materiál, který hrají s lehkostí, jakou jim lze závidět.