Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě před pražským koncertem jsem stihl pár poslechů nové desky německých techniků Long Distance Calling, ale pro mě překvapivě jsem do naší metropole přijížděl s dost rozporuplnými pocity; novinka mě vůbec neoslovila. O to překvapivější bylo, že jsem z Prahy  odjížděl zklamán ještě víc, protože aktuální materiál nefungoval ani naživo. Je těžké si to přiznat, zvlášť když jde o mou oblíbenou kapelu, ale deska „The flood inside“ se nepovedla.

Čekat nějaký vývoj od instrumentálně rockových kapel (nazvěte si to třeba post rock), je tak trochu ošidné, stejně jako bazírovat na zavedených postupech, které zafungovaly před pár lety. V prvním případě se může stát, že šlápneme do kravského lejna na nesprávné cestě k evoluci a v případě druhém budeme brblat cosi o vykrádání sebe sama. Snad proto, že předchozí dvě desky představovaly v kariéře LDC hodně zásadní mety, zvolila tahle pětice cestu takovou polovičatou – vzala si od každého něco, polovinou alba navázala na instrumentální a gradující kompozice předešlých alb a druhou polovinou sáhla k běžným, zpívaným rockovým skladbám. Narovinu - nevadila by mi ani jedna cesta, kdyby každá z nich měla hlavu a patu a v každé jedné skladbě se něco dělo. Bohužel se neděje skoro nic.

Vokální skladby postrádají dobrý základ, když si odmyslíte (bohužel nikterak oslňující) zpěv Martina Fischera, zbude poměrně nudný fundament jalové rockovosti, který nejen že nepřináší zhola nic nového, ale ani nedrží dobrý standard, který bych u této kapely očekával. Jako silné místo lze s trochou tolerance označit ústřední motiv „Tell the end“, ale jinak je to zmar a marná snaha slepit zajímavou píseň, což se projevuje i v nadbytečném natahování kompozic, jejichž obsah by šel zkoncentrovat do dvoutřetinové délky. Tahle bezobsažná roztahanost je ostatně doménou i některých instrumentálních skladeb v tracklistu, taková „Welcome change“ je typickým příkladem, kdy se od konce páté minuty nastavuje řídká kaše stále dokola a vyškrtnout poslední dvě minuty by nebylo ani tak odvážné jako nezbytné.

Instrumentální polovina alba, zaklesnutá mezi tu zpívanou, funguje příjemně, ale srovnání s předchozími dvěma deskami nás vrhá na pole diplomacie, kde příkrá slova a jasně formulované myšlenky nemají místo. S podivem se něco zajímavého začíná dít až na samém chvostu nahrávky, konkrétně v osmé „Breaker“, v níž výborně funguje hlavní motiv snoubící kytary a samply v jeden lahodný celek a poprvé během poslechu mám dojem, že slyším staré dobré LDC. Nejdelší skladba desky, přesto fungující a poslouchatelná, u které se mi hlavou nehoní myšlenka, že mistr střihač odešel na kafe. Další výbornou skladbou je bonusová, elektronicko-rocková improvizace „Black hole“, i s ní lze prožít cosi jako pocit spokojenosti.

Celkově ale chválit nebudu, není co. Nepopírám, že hráčsky jsou členové LDC na vysoké úrovni a že snaha nahrát složité a technicky vypiplané album je cítit v každé minutě. Jenže k čemu dovednosti a snaha, když výsledek představuje šedivou kolekci fádnosti bez vnitřního náboje a dobrých nápadů, které – pokud se vyskytují – je třeba hledat s usilovností britského detektiva?! Poslechu nedopomáhá ani hodně zkomprimovaný a plochý zvuk, který patří ke smutným standardům dnešní doby.