Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V žilách této dosud neznámé hydry koluje krev zkušených matadorů a kdo se bude pídit brzy zjistí, že Vltimas jsou projekt elitních muzikantů. Pokud vám jejich hudba bude něčím povědomá a vytahuje z paměti zpola zapomenuté dojmy, pak je to správně. Múza zde pojí temné proudy Nader Sadek, Morbid Angel a taky třeba Aura Noir. Chápu nedůvěru, kterou může takové spojení ikon vyvolat. A možná je oprávněná. Už tolikrát jsme byli svědky toho, jak známé osobnosti spojily své síly a výsledkem bylo jediné album, které zároveň zůstalo epitafem velkých plánů a snů. Možná to bude případ i Vltimas. Ale taky to můžou být zbytečné obavy. V každém případě bychom se raději měli podívat na zplozence temných vášní, ale i přátelství a respektu, který nese jméno Something Wicked Marches In.

Vítají nás povědomé artefakty a hned v úvodu také první, tvrdé riffy. A je to především nepřeslechnutelná Blasphemerova kytarová škola, která zamyká pouta kolem našich nemohoucích končetin. Její zvuk, typické hoblovačky a riffy, ze kterých jsou stvořeny hlavní linie skladeb, to vše je přes nový make up notoricky známé a strašně chytlavé. Přiznávám, že jsem podlehl velice brzo. Rune hraje zpaměti, používá osvědčený, chladně řezavý zvuk svého nástroje, který mu tisíce jiných blackers můžou jenom závidět. V samotné hře se dají nalézt skutečně zajímavé postupy, jednou citlivě balancuje na hraně tří, čtyř tónů, vzápětí strhává clonu nerozhodnosti a spouští divoký orkán mísící black a deathmetalové prvky. Jeho podoba není jednoznačná. Slyšet je Mayhem v období Declaration, stejně tak jediný zářez od Nader Sadek. To byla taky taková jednorázovka, i když dobrá.

Zajímavé je, že Vltimas nepoužívají basu a za drátěnou sekcí stojí právě jen Rune. Aspoň jsem se nikde nedočetl, že by tomu mělo být jinak. Nahrávce to však nic neubírá na hloubce. Dohromady seskládané stopy tvoří komplexní labyrint tónů složitých jako vlakové seřadiště. Krásná studiová práce, jen naživo by to chtělo najmout pár zdatných brigádníků. Chválit ale jen jednoho by nebylo v pořádku, stejný podíl na výrazu desky mají samozřejmě i Flo Mounier se svými škopky a David Vincent za mikrofonem. Rytmika je dokonalá, střídá rytmicky pomalé, důrazné salvy se strojově přesnou liturgií kopáků. Spolu s kolísavou kytarou jde o silný tandem vedoucí k prostému pocitu štěstí. Co se zpěvu týče, David se netrápí zbytečným murmurem a spíš se spoléhá na chraplavou deklamaci, což vidím jako tu nejvhodnější formu k hudbě Vltimas.

Nestává se často, abych horko těžko hledal něco co by stálo za to nepochválit. U Vltimas se to stalo a mně nezbývá, než smeknout klóbrc a desku poslat k výšinám. Tady se povedlo něco, co by se u nějaké čerstvě založené kapely nestalo. Tady se sešla chemie tří zdatných muzikantů, kteří v ladné pospolitosti nahráli výborné album. A i kdyby už po něm nemělo přijít nic, což by byla škoda, zůstane tady milník velikosti obří krávy.