Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Opravdu hodně třtiny a brambor vzalo za své od doby, kdy se Voluptas studiově ohlásili. Tam kde tančila rumová víla pod duhou, končila beznaděj a začala mlhavá vidina zítřků avantgardního putování blackových stoupenců. Ti na svém prvním ekologicky likvidovatelném počinu (jež archivy nazývají EP) vdechli živou a ohnivou vodu zároveň do šestera skladeb. Teprve letos se podařilo navázat a oznámit světu, že čtyřletá kocovina je u konce a přišel čas na trochu té vážnosti. Co na tom, že oficiální debut je jen o čtyři minuty delší, než jeho opatrný předchůdce. Nicméně album Towards The Great White Nothing láká do své náruče. Však se koukněte na obal. Že je to vítání? Nebo jde o cosi zlověstnějšího?

V každém případě bychom měli posunout žerty stranou, jelikož tohle dílo už má vážnější charakter a důstojnější pojetí. Už samotná témata jsou k zamyšlení a vybízejí k troše toho sebevzdělávání, či prostému rozšíření si obzoru. Nabádá k tomu i recenzentský promo průvodní dopis, kde je poukázáno na píseň Between Terror And Erebus, která odkazuje na záhadnou událost kolem Franklinovy výpravy. Vskutku pozoruhodná záležitost. Neméně zajímavá je i hudba kapely, která v prvních čtyřech skladbách hovoří jasně blackovou rétorikou s příměsí nezbytné syrovosti a zároveň tu zasmrádne jakási viktoriánská avantgardní pryskyřice. To je dáno především melodikou a kytarovou hrou, která má tóny podzimního lesa, kde se z pod každého děsivého zákoutí zašklebí neznámá entita a vychroptí kus svého textu. Tím směřuji ke zpěvu, jehož jedovaté chrčení nemusí každému připadat líbezné, ale přinejmenším poetické rozhodně je. Celý úkaz Voluptas se totiž vykreslil jako soubor mnohem zajímavější než jako obyčejný konzument prastaré námořní lihoviny.

Dotek Necrocockovy Lesní hudby rozeznívá závěrečný, téměř čtvrthodinový kus Desert Twilight. Ten zcela nejvíce povoluje provazy black metalu a rozbíhá se do avantgardních hájů, jejichž konec dlí v propastné hlubině bílého ruchu. To je taková úlitba názvu desky a faktu, že závěr té skladby je krásný noise. Tohle je poloha, která mi na kapele sedí asi nejvíc. Je to snad experiment? Co tak o členech vím, tak určitě nejde o nic mimochodem vzniklého a nechtěného. Je to důmyslný projev a průsečík hudby, kterou mají rádi. Perfektní.

Škoda jen, že celková délka tohoto materiálu činí pouhou půlhodinku. Snesl bych opravdu víc. Na druhou stranu (pokud přijmu fakt, že jde o první velkou desku) je to dobrá sonda do srdcí posluchačů, kterak se takový lomoz ujme v jejich domácnostech. Za mě to funguje báječně a není důvodu v takovém směru nepokračovat. Ale nechvátejme, nenaléhejme a pokorně vyčkávejme. Však i na tenhle díl, který je neméně skvělý jako Ved Rums Ende jsme čekali… no celkem dlouho.

Je-li pro vás Voluptas stále neznámým pojmem a holdujete svéráznému black metalu s autentickým zvukem, pak tu máte mé doporučení. Neočekávejte však nějakou horlivou zběsilost a na první dobrou poukázané zlo. Třeba booklet desky je pěkně rozoostřený, či rozpitý, když jde o písmo. Žádná velká ostrost a kontrast, ale jakési mlhavé snění. Stejně tak fotka kapely v břečťanem ovládnuté zahradě, kterou není nic jiného než malý kousek tajemna v Bohnicích. Také podklad hodný důsledného studia. Všechno má své opodstatnění, nic není vyloženě na sílu a pro potřeby žánru. Dumejte, poslouchejte, studujte. V téhle nahrávce se skrývá víc, než vám může letmý poslech poodkrýt.