Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Manon Meurt na vinylu a na Bandcampu zosobňují trend podzemních kapel poslední doby, které houfně odvrhují CD nosič jako relikvii přežitou, malou pro jejich grafické fantazie a znějící prý studeně digitálně. Výsledkem této módy jsou pak vinylové edice krásné, ale taky značně odbyté, tvořené „za každou cenu“, a nezřídka i náraz na realitu (ne)zájmu okolí a následný vinylový půst. V neposlední řadě pak i zcela falešná představa, že zvuk vinylu je už z principu cosi víc než toho malýho stříbrnýho koutoučku.

Podobně dnešní, ale už čistě nekonfliktní záležitostí je crowdfundingová sbírka, která tak nějak dopředu testuje zájem fanoušků a k níž se s následným pozitivním výsledkem uchýlili i Manon Merurt. Je trochu škoda, že výsledek na dvanácti černých palcích byl dotažen pouze k „supraphoňácké“ edici (rozuměj jednoduchý měkký obal s bílou vnitřní kapsou, no line-up, no lyrics, no credits, no thanx, no pics, no fun), když doba i výrobci desek nabízí tolik možností. Ale nešť, deska je na světě, buďme za ni rádi.

Debutní nahrávka Manon Meurt není dlouhá a při svých šesti skladbách nepřekračuje hranici třiceti minut. I v tom lze spatřovat jistý trend mnoha domácích kapel a jednomu pak přijde trochu škoda nevyužitého místa na vinylu, na nějž by se dvě skladby ještě bez technologických kompromisů vešly. Na druhou stranu je potěšitelné, že to, co se na vinyl nakonec dostalo, ani v nejmenším nenudí a funguje od první do poslední minuty.

Moje první myšlenky při poslechu této nahrávky směřovaly zcela jednoznačně k raným Ecstasy of Saint Theresa a doposud mě neopustily. Nemyslím tím, že by šlo o evidentní opisování staré předlohy, na to byli EoST více hlukoví a živelní, kdežto Manon Meurt jsou více snoví, křehcí a éteričtí. Jejich kytary a linka dívčího vokálu jsou kdesi v prostoru, obklopují vás, mlží na horizntu a svým způsobem i zklidňují. Tyto účinky zdatně podporuje i zvuk desky, který je (asi zcela záměrně) hodně rozestřený a nekonkrétní, nic z něj příliš nevyčnívá a nic se ani neztrácí. Nezapírám, že u některých skladeb (především „To Forget“ a „Until You Can“) jdou intenzivnější pasáže za hranu přehlednosti a že právě u nich bych uvítal trochu víc zvukařského citu.

Když už jsem zmínil inspiraci u EoST, doplním ještě jednu, kterou slyším u „Glowing Cityscape“ a „In These Eyes“ především ve vokální lince a u bicích – The Cranberries. Především u druhé zmíněné je podoba zřejmá, i když právě tuto skladbu považuju za to nejlepší, co album této mladé čtveřice nabízí.

Ať tak či onak, nahrávka je to veskrze příjemná, pro mne především s příslibem do budoucna. Nelze si totiž nalhávat, že Manon Meurt přišli s něčím novým, neotřelým, že by jejich hráčské schopnosti byly na kdovíjaké úrovni nebo že by album nabízelo mnoho námětů k přemýšlení. Na to už bylo nahráno mnoho muziky a vylisováno mnoho desek. Na Manon Meurt lze nahlížet jako na potěšitelné zjevení, jehož životaschopnost se ukáže až s časem. Je to na nich.