Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vörnir - Av hädanfärd krönt

VörnirAv hädanfärd krönt

Garmfrost25.11.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Bestiální hledání neznámého prostoru lidské psychiky.

Vörnir je další z ohromné řady projektů dobře sehrané party švédského, islandského či amerického podzemí. Pánové Swartadauþuz, Alex Pool (zde účinkující pod jménem A. Woldaeg), Rory Flay (zde War, jinak zejména Collier d'ombre) a H.V. Lyngdal spolu vyprodukovali nejeden zajímavý počin. Naposled např. pod hlavičkou Osgraef nahráli vynikající album Reveries of the Arcane Eye. Kdo by čekal, že se budou opakovat či se dokonce vyčerpají, plete se. Zatím. S ohledem na množství projektů a nahrávek všech jmenovaných to nevypadá, že by se studnice nápadů chystala vyčerpat.

 

Av hädanfärd krönt není ničím výjimečným a lepším než ty ostatní, nicméně je dalším prvotřídním dílem, které stojí minimálně za pozornost příznivců projektů těchto multitalentovaných muzikantů. Jak je zvykem zmíněných pánů, trochu si promíchali nástroje, zpěvy a ambience, tedy hlasovou atmosféru nabídl Swartadauþuz za podpory H.V. Lyngdala. Alex hraje na baskytaru s kytarami, War na sólovou kytaru, Swartadauþuz nahrál také nějaké kytary, a za bicí sedl hostující borec, ukrývající se pod iniciály K.P.

 

Na Vörnir jsou mnohaleté zkušenosti vskutku znát. V pateru skladeb popustili uzdu svým démonům. Blackovou avantgardu promísili ambientními složkami, disonantní vazby nechali protknout atmosférickými vrstvami. Ačkoliv se Av hädanfärd krönt zdá natolik nelidským dílem, nápady i způsob provedení je natolik atraktivní, že je radostí takovou nahrávku poslouchat. Rád zapomínám, že se jedná o dílo hudební, kdy mě dostává do jiných dimenzí a vesmírů.

 

Av hädanfärd krönt je zvláštním mixem brutality, která se neštítí deathové robustnosti, blackové bestiality nebo dark ambientu. Tento koktejl není proveden běžnou formou, pánové si hrají a posunují běžné. V případě Vörnir jdou přes hranu i svých dosavadních možností a schopností a kupodivu jim to jde nebývale lehce. Vokály rovněž nejsou běžně pojaté. Oba pěvci se doplňují v nelidských skřecích, Swartadauþuz se drží v hlubších a ponuřejších polohách. Stíny proplétající se hudebními i pěveckými liniemi vyvolávají zvláštní energii, s níž se bez problémů můžete nechat unést pryč z naší dimenze. Závratě vyvolávají pády hluku do tichého prostranství, kdy s úděsem hledíte, kam až můžete padnout.

 

Rád bych hledal smítko na pozlátku, leč nenacházím smítko ani pozlátko. Album je upřímným výtvorem momentální halucinace. Není pouze dotaženým prostředkem zkušených matadorů. Tyto borce hudební šílenství bez debat fest baví. Naprosto přesně ví, jak docílit svých představ, ale to, že to ví, je nesvazuje profesionální slepotou. Stále je cítit nadšené tápání, hledání a radost z naleznutí. Bestiální hledání neznámého prostoru lidské psychiky v Av hädanfärd krönt je prvotřídním zážitkem s dlouhodobým dopadem.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky