Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Očekávat od Blackieho Lawlesse a jeho družiny, že změní kurs nastavený několika posledními deskami, to je jako myslet si, že Holanďan na kole vyjede kopec. Pro konzervativního fanouška je jistě všechno v nejlepším pořádku. I nadále může jásat a radostně mávat praporem v očekávání další porce hudební krmě, jejíž chuť má svůj základ pevně daný. Je to takové vaření pořád dokola z těch samých ingrediencí a je jen otázkou času, kdy se kaše připálí a ucho utrhne. Přitom experimenty nejsou v tvorbě W.A.S.P. neznámou veličinou, stačí si vzpomenout na elektro metalem notně políbenou “Kill - Fuck - Die”, která je jen tak mimochodem k tanci i poslechu stále výborná. Jenže to už je panečku skoro 20 let, od té doby se člověk usadí, jen to fikne. A pak tu máme i ono neslavné “obrácení” frontmana Blackieho, který obligátní slovo “fuck” nahradil méně zemitým “bless you”. Pak už se opravdu stačí jen dovtípit, že cesta k šíření víry nevede přes šikmou plochu experimentálního hledání, ale přes preference ustájených oveček. W.A.S.P. si vybrali druhou možnost, což je v pořádku jen do té doby, než začnou vydávat odpad.

S novým albem “Golgotha” jsem se seznámil prostřednictvím úvodní skladby “Scream”, při jejímž poslechu jsem si neříkal nic jiného, než “jo, tohle jsou W.A.S.P.” Klasické akordy, klasické postupy a (naštěstí) tah na bránu. Důvod, proč jsem si následně obstaral celé album byl prozaický. “Jo, chci W.A.S.P.”, řekl jsem si. A tak jsem dostal, co jsem chtěl a mohu se přidat do davu fanoušků v prvním odstavci. Typologicky bych desku přirovnal k albu “Dying for a World”, k němuž má blízko především svou převažující tísnivou atmosférou. Jsou tu sice veselejší kusy jako vyjuchaná “Last Runaway” nebo rock’n’rollově uvolněná “Shotgun”, která se nese v duchu těch nejstarších W.A.S.P., ale většina nahrávky působí naléhavě a vážně, ostatně témata hledání víry, vzepětí se ze dna a kritika moderního světového řádu by mnoho pozitivních vibrací nesnesla.

Už je to několik let, co Blackie Lawless prohlásil, že nikdy nezahraje skladbu “Animal (Fuck like a beast)”, protože se to neslučuje s jeho nově nabytou vírou. Občanským jménem Steven Edward Duren pochází z křesťanské rodiny, ale jak už to tak u mladých rebelů bývá, zvlčil, začal vyvádět a dvacet let “hledal sám sebe”, třeba i skrze fascinaci okultismem. Chlast, drogy a nezřízený rock’n’rollový život ho nakonec přivedli zpět do náruče Ježíše Krista, která ochotně pojmula i texty na minimálně posledních třech deskách Blackieho kapely. Během koncertů se pak Blackie občas pomodlí, k čemuž došlo např. i ve Zlíně před pěti lety. On sám svou víru komentuje takto: “Z mého pohledu je nyní má víra založena na Ježíši Kristovi a Bibli. Nic víc, nic míň. Nepotřebuji poslouchat, jak mi někdo říká své interpretace, co našel v Bibli a co mám dělat a co ne. Třeba že nemůžu jíst v pátek maso nebo že se musím klanět starým kostem nějakého člověka. To v mé Bibli není.” I tak ale buďme rádi za tristní jazykovou vybavenost občanů ČR, průměrný český ateista by ty texty totiž nevydýchal...

Ve verdiktu se zmiňuji o recyklaci, což je buď krásný nápad koloběhu surovin, anebo umělecká smrt. Nebál bych se říct, že W.A.S.P. si svůj kousek na tváři heavy metalu vytesali už dávno a svým způsobem nad uměleckou smrtí balancují už několik let. Progresivní nahrávka formátu “The Crimson Idol” nebo “KFD” je v nedohlednu, a tak nás Blackie a spol. aspoň jednou za čas potěší sbírkou nových skladeb, které jsou překvapivé jen minimálně. Paradoxně mě “Golgotha” překvapuje právě v tom, jak mě baví, ačkoliv inovací nenabízí mnoho. Například balada “Miss You” je melodická a intenzivní, ale musel bych být hluchý, kdybych nevnímal podobnost se “Sleeping (in the Fire)” a “Hallowed Ground”. Sólová (jakoby nečekaná) mezihra ve “Slaves of the New World Order” už tu taky několikrát byla, např. v “Headless Children”. Jenže i v těchto kritických momentech to nějakým způsobem funguje. Blackieho vokální charisma je silné, zvuk kytar mocný a nápadné reminiscence rázem nejsou důležité. Karty jsou rozdané a buď hraj, nebo odejdi.

“Golgotha” rozhodně není albem kapely, která by neměla pevnou půdu pod nohama. Skladby jako “Fallen Under”, “Eyes of My Maker”, “Slaves of the New World Order” či “Scream” jsou sebevědomými kousky, které se se svými staršími předchůdci mohou v mnohém měřit. Ať už v tom pozitivním nebo negativním smyslu. Já tentokrát z hloubky své "metalové duše" nahlížím na tuto sklenici jako na poloplnou. Výhrady popřít nemohu, ale celkově mě toto album i přes svůj pánbíčkářský odér dělá radost.