Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je rok 2021 a Einar Selvik je tu s další řadovkou pod značkou Wardruna. Původní trilogie je uzavřena, Einar ještě stihl obohatit některé z původních verzí o verze Skald a pak se začal připravovat na další desku. Co k ní tedy říci? Že žádné překvapení se sice na tomto poli nekoná, přiznejme si ale, že sem nečekaná překvapení vlastně moc nepatří. Wardruna je věrná svému stylu a její mozek, Einar, moc dobře ví proč.

Přiznám se, že nová deska byla o něco větším oříškem, než jsem čekal. Stále jsem do ní nedokázal dostatečně proniknout, stále mi připadalo, že Einar nepřichází s ničím, co by mě položilo na lopatky jako vlastně pokaždé. Moje chyba, že jsem si nedokázal na tuhle muziku udělat dostatek času a v klidu si ji poslechnout. Opětovně mi došlo, že tenhle rituál o přírodě a souznění se zvířaty, je potřeba si užít zcela oproštěn od vlivů okolí. O samotě, pohroužen do myšlenek a proudících obrazů Norska, po kterém mé nohy kráčely před několika lety. A to kouzlo nedozírných plání, které ve svém šamanismu Wardruna rozehrává, se dostavilo v plné síle.

Kvitravn vypadalo, že bude velmi osobním počinem, vzhledem ke svému názvu. Tak jednoduché to ale nebude. Sám Einar to popírá, avšak nevylučuje. Nechce se stavět jako středobod této desky. Každá je pro něj něčím osobní, nějak ovlivněná a o něčem specifickém vyprávějící. Tahle je havraním zpěvem a křídly doslova prostoupená, fascinace těmito zvířaty definuje vzletné šamanské písně a rytmy naplno. A že hudba Wardruny je především rituální, o tom není pochyb. Jakoby stíny kolem ohně protáhly své paže a roztančily rej horkých uhlíků, až by to bylo slyšet na vrcholky zasněžených horských štítů.

Jedenáct písní je plně věrných tradičnímu pojetí klasické Wardruny, jakou jsme mohli poznat na první trilogii. Vzletné a na aranže bohaté písně, které mají nastaven určitý rytmus, který bývá nejdůležitějším aktérem děje. Vyloženě hitové nápěvy střídají temné folkové věci, sbory střídá sólový zpěv. Hodně pestré nástrojové složení, opět o něco jiné, ten výběr je jedinečný a hodně pečlivý. Lindy-Fay Hella za mikrofonem už je zažitou jistotou, její projev má v sobě přesně to, co Einar potřebuje. Naléhavost a velmi dobrou práci s hlasem. Nadále hojně používané trubky, syrové smyčce, velký počet perkusí. Pro ty, co si rádi potrpí na hledání detailů v muzice, lahůdka.

Wardruna se vrátila v plné síle a fakt nechci za každou cenu hledat její slabiny. Protože je vlastně nemá. Einar sice opakuje stejnou formuli pro svou muziku už řadu let, ta síla je ale v detailech. Ten vývoj je slyšet, ale musíte tuhle muziku mít hodně rádi, abyste chtěli hledat. V jeho stylu navíc není překotná snaha přicházet neustále s něčím novým. Spíše by to byla snaha kontraproduktivní. Tahle tvorba roste se svým tvůrcem, který jde až ke kořenům svého národa. Básně a lyriku čerpá nejen z pramenů své země, je to přemýšlivec a všemu dává dlouhý čas. A tak jsou ty prameny i finské nebo z Karélie (severozápad Ruska). Což je správně. Celé to dělá hodně poctivě, maká na klipech, co sálají atmosférou severu až neskutečně. Pro svá živá vystoupení si pečlivě vybírá místa a nevyskytuje se hudebně tam, kde to zavání. I proto je jeho Wardruna tak úspěšná, protože přenáší do jiného světa, který tu byl před námi. Mnoho z nás v sobě pak dokáže najít ty šamanské kořeny, to, že máme pohanskou mysl, která chce létat nad krajinou. Jako havran.

Z toho důvodu, dokud bude ta hudba ctít své kořeny, ji budu vždy vyhlížet s očekáváním něčeho velkého. Tentokrát se to totiž opět povedlo.

Desce předcházel ještě výborný singl Lyfjaberg, který považuji za jeden z vrcholů skladatelské tvorby tohoto seskupení. K poslechu a vidění zde.