Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Einar Selvik je u konce s trilogií podpořenou runami, o nichž toho mnoho ví a dokáže o tom hodiny a hodiny zapáleně debatovat. Wardruna však není u konce, jak sám Einar tvrdí, neblázněte, tímto nic nekončí, jsem teprve na začátku. Ragnarok. První, co člověku vyskočí na paměti, když toto slovo řekne, bude něco ve smyslu: označení pro konec světa, zánik bohů, poslední bitva mocností dobra a zla. Představa nadevše temná, smutná, zlá. Pro spirituální duše ale naopak osvobození a naděje. Cokoli končí, znamená i to, že nové vždy začíná.

Wardruna se v posledních letech proslavila především hudbou k seriálu Vikingové, kterým kanál History Channel prorazil a v současnosti seriálem konkuruje top projektu Hry o Trůny konkurenční kabelovky HBO. Einarova muzika zde tvořila ve druhé sérii ty zásadní ústřední motivy, složena byla i slušná část nové muziky ve spolupráci s Trevorem Morrisem. To byla venku v té době dvě alba Wardruny a Einar si dal ještě spolupráci s Ivarem Bjørnsonem, kytaristou bájných Enslaved. Jejich Skuggsjá bylo metalovou tváří Wardruny, ale nejen tím. Dýchalo to odlišným konceptem, mluvilo o historii až 200 let nazpět a zajímavostí jistě bylo to, že měli podporu samotné Norské vlády, která Einara oslovila. Když to tak čtu, rád bych si s tímto člověkem někdy promluvil. Když tvoří, chodí po lesích a jeho nohy se skoro nikdy nezastaví. Mluví o runách, uznává a propaguje severské dědictví a historii a především tvoří muziku, která – co se týká Wardruny – nemá metalové kořeny, nemá metalovou sestavu ani tak nezní a přesto ji poslouchá především metalová část posluchačů. Jak unikátní je třetí dílo z této trilogie? A změnil se nějak Einarův styl od minulých dvou desek směrem k lacinějším trikům, protože úspěch mohl znamenat i povrchnější řešení muziky?

Už v jádru toho, kým si myslím, že Einar je, by nedávalo smysl, že by svou práci udělal jinak. Že by nevytvořil něco, co by hrálo jen na efekt. Jeho trilogie byla předem daná, vyprávění ve znaku run se uzavřelo a vzniklo dílo, které je odlišné od těch dvou, ne však méně kvalitní. V textu se dnes budu odrážet z rozhovoru pro http://www.invisibleoranges.com, který vznikl při návštěvě Wardruny v Oregonu v USA.

Runaljod – Ragnarok zní stejně rituálně a šamansky, jako zněla už prvotina Runaljod - gap var Ginnunga. Wardruna nadále staví svůj projev na hypnotických rytmech, které košatí, málokdy ale nějak mění v průběhu skladby. Stejný rytmus začne i skončí skladbu. Einar tentokrát zapojil opětovně množství dobových a velice rozličných nástrojů, jak sám říká: „I used some trees. I normally always use trees. I love the sound.“. A nezůstalo pouze u dřeva, zazní i ledové perkuse, hrané na extra tvrdý led. Třetí deska je rozmanitá, odvážná (dětský sbor), osobní (Einarovy obě děti, které přeříkávají text ve skladbě Odal) a temná. Netřeba v ní hledat obrovský přesah, nějaké sdělení, ze kterého si sednete na zadek. Smysl je ukrytý v rytmech, výklad všech symbolů a toho, jakou řečí mluví, to si Einar nechává pro sebe a případně pro své workshopy.

Nepřítomnost zásadní ikony minulosti Wardruny, postavy, která na sebe zároveň vázala metalové duše, je prostá. Vytíženost Gaahla je prostě enormní a oba - Einar / Kvitrafn a Ghaal bydlí na opačné straně země a tudíž se prostě potřetí nedalo spolupracovat. Za sebe mohu říci, že mi přijde Einarova spolupráce s ikonami severského black metalu - Ghaalem a Ivarem z Enslaved úžasná. Jejich pohled na historii severu, pojetí, jaké zvolili v obou projektech, je citlivé a umí mluvit vlastní řečí. V tomto případě potom uvidíme, co v budoucnosti vznikne jak pod hlavičkou Wardruna, nebo jako kooperace v bočním projektu.

Runaljod – Ragnarok není určeno pro skalní metalové obecenstvo, které se bez kytar nehne. Mnoho lidí toto dílo nevstřebá, protože je opravdu čistě folklórní, za což Wardruna nemůže, jde si poklidně svou cestou. Je to však i potřetí temné dílo s tím, že samotný tvůrce této hudby to umí vysvětlit po svém: „I actually don’t see it as dark music. Or, I see it as just as much light as dark. I believe in the balance of things and I believe in the importance of balance. The importance of darkness is there, of something wild. Some people might perceive wild for dark. Dark but not scary. But yeah, I don’t know, coming from Scandinavia the whole musical tradition is very dark, it’s very melancholic, so for me it’s more beautiful than sad or dark.“

Ano, Skandinávie je v jádru temná a má temnou historii. A Wardruna o tom vypráví jako nikdo jiný. Není to póza, módní vliv ani jednorázovka, která se tváří neproniknutelně s prázdným obsahem. Tohle je i potřetí velké sousto, které mi imponuje, že vůbec vzniklo. Za svůj život jsem slyšel i viděl mnoho seskupení, které vychází z historie a interpretují to pokud možno co nejvíce v souladu s tradicí. Kompletní runová trilogie je unikátem, který na všech třech dílech mluví nějakou formou řeči s tím, že kruh se tímto třetím dílem uzavřel. Hudba samotná přichází a odchází v návalech intenzity, Einar je sám velký zpěvák, který umí s hlasem pracovat. Desku od desky lépe a lépe. Sbory nejsou jen na efekt, mají svou logiku a jsou stavebními kameny skladeb. Klaním se smyslu pro melodické zpěvy, jejichž síla se projeví až v plném rozkošatění (skladba Raido jako příklad za všechny). Popisovat nebo snad kritizovat zručnost muzikantů si netroufám, jejich souhra je léta prověřená. Zručnost a schopnost nahrát a vůbec zakomponovat dobové nástroje takovým způsobem, jako to dělá Wardruna, to je současná špička. Vedle těchto vybraných lidí působí většina folk-metalových kapel jako cirkusoví šašci, kteří vzdáleně přičichli k fochu.

Mé nadšení z dovršení celé trilogie je veliké, pouštím si to komplet už asi měsíc, den co den a porovnávám, užívám si to. Celé to propojení run, odkazu Vikingů, propojení toho všeho s rodinou až po člověka a jeho existenci na tomto světě. Jsem zvědavý na pokračování Wardruny, která tímto rozhodně nekončí.