Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wardruna - Runaljod - Yggdrasil

WardrunaRunaljod - Yggdrasil

Bodin4.5.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: PC
VERDIKT: I druhé pokračování této trilogie vás provede tajemným světem run. Stačí jen zavřít oči a naplno se nechat pohltit tímto hudebním příběhem.

Po velmi kladně přijatém debutovém albu "Runaljod - Gap Var Ginnunga" se Wardruna hlásí po čtyřech letech s druhou částí své avízované trilogie. S prvním albem tito uctívači pohanských božstev a runového písma zapůsobili a poodkryli svůj hudební směr k oslavě starobylých tradic. "Yggdrasil" navazuje přesně tam, kde poslední album skončilo, a opět se zabývá jednotlivými runami staršího futharku. Wardruna ke svému vyjádření hudby i nadále používá tradiční staré norské nástroje, jako jsou bubny potažené jelení kůží, kozí roh nebo ústní harfa, které doplňují další zdroje zvuků přírody, namátkou šum stromů, tekoucí voda či vítr. Všechny tyto prvky jsou pečlivě tkané do bohaté hudební krajiny a jsou doplněné výbornými melodickými a sborovými zpěvy či šepoty, které jsou prezentovány ve staronorštině, znějí majestátně a velmi zapadají do hudebního konceptu.

 



Hlavní mozek kapely, multi-instrumentalista a skladatel Einar "Kvitrafn" Selvik, společně s doprovodnými vokalisty Kristianem Espedalem (Gaahl) a Lindou-Fay Hellou, vytvořili  nádherné pokračování toho co začalo na prvním albu, aniž by se nějak zásadně jednotlivé motivy opakovaly. Vše jasně ukazuje, že Kvitrafn přistupuje k severské mytologii a k runovému písmu hlouběji, než je tomu u jiných pohanských kapel. Co se týče podstaty textů, nejsem schopen přeložit a pochopit naplno jejich význam. Vše ale nahrazuje fascinující síla hudby, pomocí které nám předává určité poselství. Celé album má velmi dobrý a přirozený zvuk, všechny nástroje i zpěvy jsou jasně čitelné a dokáží posluchače vtáhnout.


Nebudu analyzovat jednotlivé skladby, ale přesto bych vyzdvihnul některé, co stojí za zmínku. Jednou z takových písní je "NaudiR". Začíná velmi pomalu a klidně, má velmi zajímavou strukturu a s blížícím se závěrem také vynikající vokály. V dalších dvou, které bych rád zmínil -  "Ingwar" a "SolringeR" - dominuje ženský hlas, který doplňuje zpěv Kvitrafna a Gaahla. V předposlední skladbě "Sowelu", která začíná zvukem koní, je slyšet nepatrné zrychlení (berte s rezervou), doprovázené impulzivními perkusemi a vkusně překrývaným mužským a ženským zpěvem.

 



K poslechu "Yggdrasil" budete potřebovat správnou náladu a soustředění, protože tohle album od posluchače vyžaduje pozornost. Odměněni zato budete mnoha magickými momenty, které 11 skladeb na tomto albu nabízí. Pokud jste již slyšeli předchozí album, nebudete ničím překvapeni. Skladby vám můžou znít v podstatě velmi podobně, jen pár prvků a seancí se trochu liší. Tak či onak, "Yggdrasil" vás okouzlí zcela unikátním a autentickým světem, který dělá z Wardruny jednu z nejzajímavějších kapel současné (neo)folkové scény. Nutno podotknout, že se na albu objevili a písně tak obohatili zajímaví hosté, jakými jsou proslulý islandský skladatel Hilmar Orn Hilmarsson, nebo přední zpěvák Rímur Steindór Andersen.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 27.6.13 22:51odpovědět

Dostal jsem se k němu až tento měsíc a musím uznat, že tohle album je geniálním dílem po všech stránkách. Takhle jsem se na dobové hudbě "nepopásl" už hodně dlouho. Ano, skupina jde skutečně do hloubky. Má to melodii, je v tom cítit pohanský okultismus až šamanství a základem je promakaná perkusní metelice. Smekám, pánové. Adepti na album roku 2013 se rozrůstají i nadále.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky