Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Watain - The Wild Hunt

WatainThe Wild Hunt

Bhut6.11.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: ony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Materiál hýbající hranicemi vlastních možností. Watain zvedají laťku a staví dominantní pilíř ve své dosavadní tvorbě. Ovšem pro zaryté posluchače ortodoxního blacku jde o nestravitelné sousto.

Od první chvíle se mi nechtělo věřit, že to, co poslouchám, jsou Watain. Vydali totiž desku, která je výrazně odlišná od předešelé vichřice. The Wild Hunt můžeme označit za dílo dospělé a svéprávné, ale popořádku.

 

První dvě otvírací skladby se skoro nezdají být dílem smrtonoše jménem Watain, zejména druhá věc De Profundis je proti zvyklostem až nápadně melodická. Autoři chtěli patrně od začátku poukázat na změnu a dát jasně najevo, že dnes to bude jinak. Už při třetí skladbě jsme jati novátorstvím, koketujícím s progresí a zejména avantgardou. Tempo včetně nálady se mísí, střídá a jejich kombinování nemá jasné schéma. Můžeme zde detailně pitvat skladbu po skladbě a činit rozbory jednotlivých pasáží, tím bychom však zahltili nemalý prostor a možná by nám i leccos uniklo. Nová vizáž hudby Watain je totiž o poznání větší oříšek, než jak jsme u nich byli zvyklí. Vše je opředeno těžko průhlednou pavučinou, k jejímuž odstranění je zapotřebí dostatek času věnovaný soustředěnému poslechu. Můžete namítat, že se deska při prvním kontaktu jeví přímočaře a nějaké hloubání je zbytečné, ale tak hladce bych to neviděl. Jsou zde momenty sice upřímné a úderné, ale žijí tu v souladu s těžko pochopitelnými postupy a citelnými zvraty. Ten starý duch sypanic si nakonec kapela jen tak nenechá vzít a když přijde ta pravá chvíle, rozpohybuje veškeré částice vzduchu. Na druhou stranu je ale dokáže mávnutím ruky zmrazit a v hlavě se může objevit řada otazníků. Skrytý recept na vtáhnutí do děje, do kterého se budete rádi vracet, kapela využívá celkem často. Kytary i bicí tu mají krkolomných přechodů, že se nestačím divit.

 

Pronikání do desky není zrovna nejlehčí úkon a přiznám se, že mne tím Watain dostali na lopatky, přesně tam, kam bylo třeba. A to je přesně to – nutkání se neustále vracet, odkrývat, přecházet, objevovat. Že by se jednalo o archeologoickou činnost, to zas ne, ale tajemství tu jsou. Jsou skrytá za plejádou skvělých pasáží, melodií, riffů… Album funguje naprosto skvěle, postrádá všednosti a fádnosti rychlopalného blacku, otvírá spletitý labyrint chodeb, ze kterého vyváznete bez úhony a najdete vněm nečekané, třeba i takovou heavy baladu s čistým zpěvem.

 

Tohle album je pro ty, kteří hledají cosi tajemného, svižného a se zvláštní příchutí. Je to deska pro zvědavé. Chtělo by se mi album chválit pro jeho netradičnost, ale určitý odstup si pro jistotu ponechám a v hodnocení budu opatrnější, co kdybych příště dostal ránu pod pás? Přece vždyť i tento kousek byla pěst na oko s citelně velkou razancí. Minimálně pro mé ucho nečekaná změna kurzu lodi s vlajkou Watain.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky