Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Watain - The Wild Hunt

WatainThe Wild Hunt

Bhut6.11.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: ony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Materiál hýbající hranicemi vlastních možností. Watain zvedají laťku a staví dominantní pilíř ve své dosavadní tvorbě. Ovšem pro zaryté posluchače ortodoxního blacku jde o nestravitelné sousto.

Od první chvíle se mi nechtělo věřit, že to, co poslouchám, jsou Watain. Vydali totiž desku, která je výrazně odlišná od předešelé vichřice. The Wild Hunt můžeme označit za dílo dospělé a svéprávné, ale popořádku.

 

První dvě otvírací skladby se skoro nezdají být dílem smrtonoše jménem Watain, zejména druhá věc De Profundis je proti zvyklostem až nápadně melodická. Autoři chtěli patrně od začátku poukázat na změnu a dát jasně najevo, že dnes to bude jinak. Už při třetí skladbě jsme jati novátorstvím, koketujícím s progresí a zejména avantgardou. Tempo včetně nálady se mísí, střídá a jejich kombinování nemá jasné schéma. Můžeme zde detailně pitvat skladbu po skladbě a činit rozbory jednotlivých pasáží, tím bychom však zahltili nemalý prostor a možná by nám i leccos uniklo. Nová vizáž hudby Watain je totiž o poznání větší oříšek, než jak jsme u nich byli zvyklí. Vše je opředeno těžko průhlednou pavučinou, k jejímuž odstranění je zapotřebí dostatek času věnovaný soustředěnému poslechu. Můžete namítat, že se deska při prvním kontaktu jeví přímočaře a nějaké hloubání je zbytečné, ale tak hladce bych to neviděl. Jsou zde momenty sice upřímné a úderné, ale žijí tu v souladu s těžko pochopitelnými postupy a citelnými zvraty. Ten starý duch sypanic si nakonec kapela jen tak nenechá vzít a když přijde ta pravá chvíle, rozpohybuje veškeré částice vzduchu. Na druhou stranu je ale dokáže mávnutím ruky zmrazit a v hlavě se může objevit řada otazníků. Skrytý recept na vtáhnutí do děje, do kterého se budete rádi vracet, kapela využívá celkem často. Kytary i bicí tu mají krkolomných přechodů, že se nestačím divit.

 

Pronikání do desky není zrovna nejlehčí úkon a přiznám se, že mne tím Watain dostali na lopatky, přesně tam, kam bylo třeba. A to je přesně to – nutkání se neustále vracet, odkrývat, přecházet, objevovat. Že by se jednalo o archeologoickou činnost, to zas ne, ale tajemství tu jsou. Jsou skrytá za plejádou skvělých pasáží, melodií, riffů… Album funguje naprosto skvěle, postrádá všednosti a fádnosti rychlopalného blacku, otvírá spletitý labyrint chodeb, ze kterého vyváznete bez úhony a najdete vněm nečekané, třeba i takovou heavy baladu s čistým zpěvem.

 

Tohle album je pro ty, kteří hledají cosi tajemného, svižného a se zvláštní příchutí. Je to deska pro zvědavé. Chtělo by se mi album chválit pro jeho netradičnost, ale určitý odstup si pro jistotu ponechám a v hodnocení budu opatrnější, co kdybych příště dostal ránu pod pás? Přece vždyť i tento kousek byla pěst na oko s citelně velkou razancí. Minimálně pro mé ucho nečekaná změna kurzu lodi s vlajkou Watain.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky