Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

To nejlepší z evropských luhů černého děsu k nám přichází od nizozemských Wesenwille, kteří sice dosud nepatří ke špici žánrové pyramidy, ovšem nemají k tomu daleko. Jejich tvorba může směle pohlédnout do tváře ikonických současníků a věřím, že mnozí by se studem začervenali. Protože jakákoliv značka nezaručuje trvalost kvalit a nové talenty často i přes vyslovený respekt posílají legendy do důchodu.

SS neboli Schermann a Schmid jsou rozptýlení v celé řadě hlavně blackmetalových projektů, ale o většině z nich jste předpokládám neslyšeli. A jestli tak spíš náhodou, protože tyhle spolky patří k méně známým a často neobjeveným. Možná po zásluze, ale to není tématem tohoto článku. Naopak causa Wesenwille si zaslouží podrobnější zkoumání a ostrou pozornost. Vznikli v roce 2013 jako potřebný ventil k pocitům odcizení, spoutanosti brutalitou města a industrializací, čímž zapadají do žhavého proudu aktuálně úspěšného tématického blacku.  

V současnosti mají Wesenwille krutě našlápnuto a jejich druhé album II. A Material God rozvíjí tři roky starý debut do širšího rozměru. S trochou snahy v něm můžeme odkrýt zrádnou koketerii s death metalem, jen lehounce, ale na jedničce šlo o naprosté tabu. U nahrávek jako je tato klesá hodnota na mém osobního teploměru blízko k nule. Chladný, technologický přístup kapely k hudbě je hmatatelně přítomen a radí mě vzít si svetřík navíc. Není to nepříjemné, beru to jako dobré znamení a čekám na chladné prsty múzy za krkem. Mám rád,když se nehumánní tetelení pojí s touhou rozkrývat zajímavě stavěné skladby se všemi změnami nálad, co přicházejí. To je pak pošušnání. V případě II. A Material God jde jedno s druhým v ruce, a tak je vše v nejlepším pořádku.

Studená krása kytarových sól připomíná ledové krápníky ostře pableskující v ruinách betonového skeletu, nad kterým se rozkládá širá říše civilizace. Stékající melodie odkapávají do hrubého rumiště na podlaze, které je představováno rozbitou a nelidsky rychle pracující rytmikou. Jadrný hluk nabízí zběsilost lidského hemžení v kulisách betonových monster, jaká si můžeme představovat při pohledu na neutěšenou krajinu přední části obalu desky. Co se týče jistých podobností a tvůrčích zrcadel, tak v první skladbě se mi vybavili slovenští Ceremony Of Silence, ale jde o ojedinělý náraz do matriky pátrající v rodokmenu alba. Viním z něho nelidsky studenou kytaru a její vizualizaci urbanistického předpeklí. Poslech se stává nebezpečnou věcí. Břitké ostří vyčnívá kousek pod povrchem příjemně dunivé baskytary a stíná nepozorný hmyz. Je slyšet, že album s respektem vzývá klasické blackmetalové modly a podává opravdu zvěrský hodokvas. Najdeme přísné, stručné a divoké pasáže, v jejichž kopákovém kotli ztrácím přehled o čase. Jsou to místa příjemně srozumitelná a notoricky známá, ve kterých najde své místo asi každý fanoušek blacku. Pak tu jsou momenty, které zkouší a napínají naši zvědavost. Něco je jinak, cítíte, že tohle je úplně jiná třída. Z výborného, ale známého prostředí postupujeme o patro výš a nacházíme nový interiér, novou představu o designu.

Wesenwille svoje novátorství definují deathmetalovým zhutněním a v pomalejších pasážích dávají čas komplikovanějším motivům, stále za přítomnosti  silného průvanu z imaginárního sklepení města. Podivné stavby rvou stopy deathmetalových rovnoběžníků do blackových trianglů, což je zdánlivě neřešitelná věc, ale ohnutím určitých pravidel reality se daří a výsledek dává smysl. Naštěstí SS svoji přísnost nejsou schopni udržet celou dobu a občas povolí uzdu jednodušším pudům. V těchto chvílích se lehce ohřejeme a přestane nás svazovat nekompromisní studium díla. Skladba Ruin má v sobě rozpuštěnou dávku civilního kouzla, u Opulent Black Smog zase pookřejeme náhledem do lesní nádhery, která může lehce připomenout neboštíky Agalloch. Buď jak buď, jádro desky II: A Material God je nelidské. Začali jsem opulentní The Descent a končíme divokou The Introversion Of Sacrifice. Černá tečka jako nekompromisní konec, který pozvolna mizí v nic. Zůstala jen prázdnota, dutý prostor, beznaděj. Wesenwille mě dokonale dehumanizovali.