Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Whiskey Ritual - Kings

Whiskey RitualKings

Lomikar27.6.2023
Zdroj: mp3, bandcamp
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: Místy až nesnesitelně pozérské halekačky překvapují častými vpády kompetentních kytaristů. Někdo v týhle kapele dobře chápe pravidla žánru, ale někdo zase pro změnu vůbec.

Punk a black metal k sobě patří jak kremžská k párku. Kdo si myslí něco jiného, myslí si to špatně. Přesto když se objeví nějaká výraznější fůze těchto žánrů, je vždycky někdo překvapený, jak se originálně spojilo nespojitelné. A často jsou takto svojí domnělou originalitou překvapeny samy kapely, až je to nutí si kolem sebe budovat umělé kulty tím, že podmazávají publikum jejich označováním jako Black Metal Ultras, což u kapely, které většinu času ten black metal spíš překáží v cestě, je poměrně komické. 

 

Já si myslím, že když se někdo rozhodne věnovat se nějakému okrajovému hudebnímu žánru, má se chovat jako z okrajového žánru. Ideálně tedy hrát, držet hubu, být osamělý, smutný a chudý. Whiskey Ritual o tom přesvědčeni nejsou. Jejich humpolácká kombinace hardcoru, punku a řekněme i toho black metalu je vyložený případ škemrání o reakce publika. Jednoduché melodie, čitelné rytmy, halekavé refrény s obsedantní potřebou zapojit do písniček posluchače, to všechno jsou obvykle akvizice spojené s vaší lokální agro kapelou a ne s někým, kdo si kolem sebe chce uhníst jakýsi elitářský okruh. Tolik k mým osobním sympatiím ke kapele. Jak to hraje?

 

 

První a titulní píseň Kings je nejvíc matoucí kus na celém albu. Jedná se totiž i naprosto prvotřídní radikální blackmetalovou síru, která má všechno, co správná černota má mít - hutný, nosný, řezavý riff, minimum tonálních obměn, zmučený vokál a vůbec, přiznám se, že ji točím dokola jak dement. Akorát teda oproti zbytku působí jak z úplně jiné desky. Ostatní písně si z blacku půjčují vzásadě akorát ty podladěné kytary a sem tam nějaký ten zásyp, aby naplnily kvóty, ale jinak jsou to v určitých místech až iritující hospodské halekačky, u kterých byste se asi i trochu styděli, kdyby vás někdo přistihl při jejich poslechu. 

 

V nejnižších patrech desky (písně Jet Lag nebo Trve Escort) jsem se již nebyl schopný zbavit  pocitů vyloženě glamově nevyzrálý rozjívenosti, ve které se zpívá o šlapkách a koksu s takovou hrdostí, s jakou vám tlustý beďarovatý školák vysvětluje, že samozřejmě má holku, akorát chodí do jiný školy, takže jí neznáte. Je strašně sexy, má to ráda a hraje xbox. Bohu dík alespoň kapele dochází, že tehle prostý přístup k hudbě by nemohl fungovat bez silných kytarových melodií, ve kterých se dá pohodlně orientovat a ideálně se ještě na pár hodin po poslechu nastěhují posluchači do hlavy. Pokud jdete ale po pořádným blacku, stačí vám tři tracky - Kings, Rien Ne Vas Plus a Eye For an Eye, kdy poslední je mimochodem ilustrativním momentem nepatřičnosti propojení těch prostoduchých refrénů a adhominských kytar.

 

 

Whiskey Ritual si vytyčují nízké cíle, v jejichž mantinelech je pravdu náročné vyloženě selhat. Zároveň mají zjevně velmi schopného kytaristu, který není skoupý na chytlavé nápady. Vlastně by mě zajímalo, jaké je v kapele pnutí, protože někde v pozadí tam slyším překvapivé znaky vyložené kompetentnosti, do které ale téměř vždycky pak vlítne zpěvák hulákat jak nějakej fotbalovej idiot úplný pičoviny. Když dokážete odfiltrovávat ty iritující aspekty desky, tak tam její kvality uslyšíte a minimálně se jí nedá upřít dojem bezelstného díla, které bylo nahrané za snad stejně dlouhou dobu, jakou hraje. Ale pojďme se nedřív domluvit, že tohle je spíš hraní na black metal a označovat se vyloženě za nějaký ultras tohohle žánru je přinejlepším roztomile infantilní. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky