Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Český grindcore, případně death metal (a taky všechno co mezi těmito tábory je), se dá řadit mezi vývozní artikl. Jmen tu máme pro dané styly hodně a věřím, že každý z vás jistě nějakou kapelu vysloví. Nebál bych se tvrdit, že v rámci žánru honosně se zvoucího jako brutal death, můžeme světu s klidem v srdcích nabídnout i pražskou palbu Poppy Seed Grinder. To je kapela, která trpí na stálost své sestavy. To má mimo jiné ten následek, že teprve letos, po téměř dvaceti letech existence, vydává své třetí dlouhohrající album. Nahrávka se jmenuje Bleeding Civilization a nyní se na ni trochu mrkneme.

Od předchůdce Humanophobia uteklo dlouhých osm let. Za tu dobu prošla kapela mnohým, především nestálostí formace. Mnohdy to skoro vypadalo, že je s nimi definitivní konec. Ale motor kapely Yarda se nenechal odradit nepřízní osudu a neúnavně dával dohromady jak nový materiál, tak nové členy. Za to mu patří minimálně obdiv, protože tak velká vytrvalost se jen tak nevidí.

Na silně tmavém obalu jsou vidět ruiny betonových staveb, z nichž trčí Žižkovská věž, jenže její podstata je nyní bezpředmětná, jelikož autorům šlo o navození pocitu bídy a post-apokalyptického dojmu. Plynová maska v logu kapely pak jen podtrhuje tuto myšlenku a skoro se zdá, že máme v rukou výtvor nějaké bizarní industriální skupiny podobné zjevům jako Sick, Psyclon Nine, Havoc Unit nebo V:28. Takovému pocitu hraje do karet i prvních pár vteřin úvodní skladby, které se nesou přesně v duchu zaprášeného jaderného industriálu. Ovšem pak se ve vteřině vše promění a protne v zcela nekompromisní smršť nervního grindu, tolik zvaného jako brutal death.

Typickým znakem kapely je specifická hra na kytaru, která se vyznačuje především výskavými riffy. Asi to není úplně nejlepší popis, ale jak jinak vyjádřit fakt, že kytara během jinak razantního a hrubého sypání občas zakvílí. Však poslechněte a pochopíte. Na kytarách to celé stojí, na jejich nápaditosti a rozvernosti, na jejich barevné škále a nestálému drcení. Nejinak tomu pak je i se zbytkem nástrojů, kde to do nás budou nejvíce tlouct nekompromisně razantní bicí. Ty mají navíc dost kvalitní zvuk, aby vynikly jejich mezihry a především práce s činely. Ostatně vypíchnout musím celý sound téhle nahrávky, který se opravdu povedl. Vážně paráda.

Na divokosti a zběsilosti alba nešetří ani vokalista s basistou. Zatímco basa hudbu tvrdí a uzemňuje, vokál dodává skladbám na nepříčetnosti a opravdové naštvanosti. Výsledné spojení všech aspektů je pak osvěžující, plné a v dobrém zábavné. Nudit se rozhodně není kdy, pořád se něco děje, pořád je slyšet nějaký zvrat, či chytlavé valení. Ve stejném duchu je pak upravená i poslední bonusová skladba Oppressed Reality. Ta totiž svými kořeny sahá na debutovou práci stejného názvu, tedy do roku 2004. Dnes je skladba relativně stejná, jenže více odpovídá současné tváři kapely. Pravdou však zůstává, že můj vkus se přiklání ke staršímu provedení, ale to není podstatné. Podstatné je, že aktuální album se povedlo náramně.

Brutal Death Is What You Deserve.