Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Winds. Jeden z mnoha původně bočních projektů, které přerostly svůj úděl daný sudičkou a staly se sami sobě paralelním sousedem, jinou entitou.
Winds. Čerstvý vítr novátorských postupů a otevřených myšlenek.
Winds. Renesance čistých tenorů, klasických nástrojů a přirozených pudů.
Winds. Seskupení legendárních postav norského metalu, spíše toho novátorského a mnohdy podivného.

Winds se mi přiváli jako náhodou, letmá zmínka kdesi v časopisu zasekla háček a podnítila můj zájem. Nelze litovat, objevil jsem Nový Svět a stal se ztepilým Vikingem, jenž předběhl Columba o pár set let. Samotná jména muzikantů, kteří se ve Winds angažují, to byla pozvánka k hodokvasu. Usedám tedy vláčně v kanape, splívám s ním a bystře pozoruji. Jejich líhněmi byli legendární skupiny jako Arcturus, Age Of Silence či Khold a už tehdá se stali ikonami. Vždy šlo o projekty hledající nové a neobvyklé postupy tvorby. Zde se opět potvrzuje ona provázanost norské scény, o které už jsem se zmiňoval ve starších článcích. A tak na bubenickém štokrdlátku můžeme najít osobu nejpovolanější, legendárního kulturistu Hellhammera, který nabušil nejslavnější desky Mayhem, The Kovenant, Thorns nebo např. některé živáky s Immortal. Nemluvě o Arcturus. Rytmus je tedy v těch nejlepších blackmetalových rukou s přesahy k avantgardě. Jeho kolegy jsou spolupachatelé podivných Age Of Silence Eikind (bass + voc) a A. Winter (keyb). Kytaru trýzní Carl Tidemann, který v Arcturus participoval při stvoření božské Aspera Hiems Symfonia. Je možné míti lepší kvalifikaci? Je zde opravdu mnoho vláken vedoucích do středu složité pavučiny.

Winds se plevelí na záhonku progresivního rocku, kde po blackových sypanicích není vidu ani slechu. Tyto stíny minulosti jsou nenávratně pryč, nebo zůstaly pevně uzamčeny za dveřmi ostatních projektů. Zde si muzikanti plánují odpočinout a splnit touhu po spanilých melodiích a neoklasickém komponování. Strunné hrátky lehce střídají akustické pasáže s těmi tvrdšími, plnými exotických vyhrávek dosvědčujících hráčskou vyspělost. Solidní prostor dostávájí klávesy a zejména jejich klavírní rejstřík evokující klasické umělce ve fraku. Ve spojení s rockem je to slibná kombinace, vše je umně naroubováno a doplňuje se. Přidají-li se ještě violy a čelo, vše dostává luxusní glazuru. Všichni hostující muzikanti se podíleli i na deskách Ulver a Arcturus, jeden spolupracoval s Tristanií, takže samí kovaní rockeři ovládající klasické inštrumenty.

O bicích je třeba poznamenat, že slyšet Hellhammera v této komorní roli, je zážitkem nad jiné.
Naprosto dominující Eikindův zpěv jako by přicházel shůry a volal hosana na výsostech. Tady nikdy nepotečou slzy, neboť obloha bude stále blankytná a plná slunce. Vše je pozitivní, snad lehce posmutnělé, ale stále plné nadějí. Je to jako ráno nakukující škvírkou v závěsu do vydýchaného pokoje, kde malý snílek přichází ze zahrad snění zpět do reality slunných prázdnin. Otevře okno a do světničky se vyvalí vůně jarního jitra, zpěv ptáků a lamentování důchodců nad aktuálními cenami chleba. Samá podřadná témata, na pořadu dne jsou kluci od sousedů, se kterými se dnes chystá na průzkum starého lesního posedu. Dobrodružství.

Desku nelze řadit do guláše bublajícího ve všemetalovém kotli, krabička progresivního rocku jí sluší lépe a spíš přiláká ty bojácnější fanoušky, které slovo metal děsí i ve snu. Je to tak jemné a krásné, tvrdosti je použito jen jako pikantního koření k doostření chuti, tedy se není čeho bát. Bubáci ukázali svoji civilní tvář, ve kterých se zračí běžné lidské touhy a radosti, na rozdíl – řekněme si na rovinu – od hraných fascinací smrtí a krásou viscerálních tekutin. Přidejme k tomu i povedený obal tonoucí v teplých tónech kruhů a vzdušných tvarů, a odložme s klidem zlou pózu vstříc úsměvu. Svěží vítr vane z několika let staré desky, která tak zůstává aktuální a čerstvá. Povinno alespoň jednou vyslechnout.