Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wino - Create or Die

WinoCreate or Die

Jirka D.6.11.2025
Zdroj: WAV (16 bit, 44.1 kHz) // promo od agentury Purple Sage PR
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Čtvrtá Winova sólovka není deskou, kterou by se dělala díra do světa, ale je docela možné, že díky jejímu zklidněnému a vyrovnanému naturelu nejednu díru v něčím příběhu zalepí.

Po pravdě nemám moc rád recenze, které hned v počátku nastolí okrajové podmínky v tom smyslu, že se vší důležitostí připomenou historii autora a jeho zásluhy za budování rockové zábavy. Samozřejmě s meziřádkovým sdělením „hele, čumte, jak byl skvělej…“. Jenže když teď stojím před touhle situací a přemýšlím jak začít, říkám si, že prostě nemůžu ignorovat fakta a tvářit se, že Wino spadl jen tak z nebe. Samozřejmě nespadl. Má za sebou kariéru (hrozný slovo) v Saint Vitus, která by už sama o sobě stačila na to, aby člověk aspoň lehce zastříhal ušima. Má za sebou dlouhou řádku alb ve Spirit Caravan, má za sebou samozřejmě skvělou a bohužel jedinou desku Shrinebuilder, účast na živém vystupování Probot. Doposud funguje v The Obsessed. No a samozřejmě funguje i v rámci své sólové dráhy.

 

Ta letos doznala čtvrtý zásek v podobě desky Create or Die, což prý byl závěr jednoho dopisu, co mu napsal jeden kámoš. A že prý to tak nějak vystihuje jeho podstatu, životní filozofii, protože It’s what I live for… Taky se dá dohledat tvrzení, že nahrávka měla být původně čistě akustická a že až časem došlo na elektrické kytary. A taky bicí a taky trochu toho rockového ducha. Za sebe dodávám že pánbu zaplať, protože těch pár čistě akustických „Wino only“ skladeb patří spíše k té nudnější části desky, což ale nevadí vzhledem k jejich omezenějšímu množství. Představa něčeho takového plných pětačtyřicet minut ve mně vyvolává lumíkovské nálady, protože co si budem, Wino není zas až tak úžasný sólo kapr, aby utáhl celou desku jenom sám o sobě jako zachmuřený bard s akustickou kytarou.

 

Wino

 

Když bych se na album Create of Die podíval z odstupu, pak samozřejmě nejjednodušší závěr bude ve smyslu (blues) rockového a lehce sentimentálního písničkaření stárnoucího rockera. Většinou v klidném tempu, spíše posmutnělé náladě, s podprahovým bilancováním a bez ambicí cokoliv komukoliv dokazovat. Kolik jsme už takových slyšeli? Řekl bych, že hodně. Má tato nahrávka něco navíc oproti jí podobným? Upřímně nemá. Je to problém? Není.

 

V kontextu sólových nahrávek dříve narozených je samozřejmě nutné zdůraznit, že spíš než o aranžérskou komplexnost (týmu) Davida Gilmoura a technickou brilanci Joe Satrianiho jde o zemitý a řádově jednodušší projev po vzoru Branta Bjorka, což ale albu dodává upřímnější a lidštější rozměr, který mám rád. Současně se deska celkem zdatně vyhýbá jednotvárnosti a unifikované formě, která u podobných sólo desek hrozí vždycky, což jsem vzpomínal už výše. Díky poměrně dlouhé řádce hostů jsou jednotlivé sklady oživeny tu hrou na bendžo (New Terms), tu pedal steel kytarou (Bury Me in Texas), takže kromě zemitého Winova bigbítu jsou slyšet vlivy country a dalších amerických žánrů. Do toho se občas hraje na elektriku, občas bez ní, občas svižněji, občas se jen tak poletuje vzduchem.

 

Jestli někde moje sympatie naráží do zdi reality, je to docela jednoduchá skladatelská invence vedoucí k takovým docela triviálním, někdy až hodně naivním písničkám. Asi nemá cenu rozebírat pokus o rockový kopec citu v podobě Never Said Goodbye, který v kontextu celkové prezentace autora působí jako momentální zkrat. Ale asi už má cenu si nalít čistého vína a říct si, že Wino není žádný velký skladatel a že sklady typu Carolina Fox jsou sice na poslech docela fajn, ale tyjo, jsou to takové fakt hodně předvídatelné a prefabrikované kusy. Naproti tomu se občas podaří úkrok stranou a třeba taková Lost Souls Fly, která kromě toho, že mi připomíná staré Monster Magnet, je výborným psychedelickým tripem s až osudovou atmosférou.

 

Vzato jako celek je naprosto zřejmé, že Wino se nesnažil překračovat svůj ani žádný jiný stín a že společně s partou kamarádů dal dohromady album, které je primárně určeno k nekonfliktnímu poslechu. Skladby jako Us or Them mohou být příkladem toho, jak by to celé mohlo hrát a bylo by na světě docela dobře. A pak jsou prostě skladby, u kterých si říkáte, že už jste je párkrát někde slyšeli a že jestli je vymyslel Wino, Timo nebo Limo, že je to vlastně docela jedno.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky