Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wires & Lights - A Chasm Here And Now

Wires & LightsA Chasm Here And Now

Jirka D.17.9.2019
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# SPV 289122 CD) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: I německý post-punk šmrncnutý gotikou může dopadnout důstojně.

Když jsem při pročítání informací o debutní desce Wires & Lights dohledal německou národnost a žánrové zařazení k post-punku, modlil jsem se (nebo něco na ten způsob), aby album nezačínalo basovou linkou, k níž se po pár vteřinách přidá hluboký, neskutečně vážný hlas plný osudovosti. Bylo to tak. Bylo to tak a v ten moment jsem měl pocit, že všechno ostatní bude špatně a nic než špatně, protože podobné parodie na Joy Division si nezaslouží nic než studenou sprchu a vykopnout na mráz. O to větší pak bylo překvapení, že s postupujícím časem moje nejčernější myšlenky ustupovaly do pozadí a deska A Chasm Here And Now mě začala zajímat.

 

Nedokážu říct, jestli v tom bylo to, že kapela pouze nenapodobuje své žánrové praotce a do svého zvuku přimíchává i ingredience z gothic rocku a shoegaze, anebo prostinká skutečnost, že jejich písničky jsou navzdory jednoduchosti neskutečně chytlavé, dobře napsané a uchopitelné na první dobrou. Řekl bych, že větší váhu bude mít to druhé, protože jestli mě něco nutilo opakovaně se k albu vracet, byla to jeho jednoduchost, posluchačská přívětivost, příjemná atmosféra a svým způsobem hitovost. Z A Chasm Here And Now ani omylem nečiší deprese, nenutí posluchače podřezat si zápěstí a s poslední skladbou zkapat na podlahu, ale naopak příjemně nakopává, povzbuzuje a naplňuje pozitivní, téměř až euforickou energií.

 

 

Podle internetů a vlastně i podle informací obsažených v černobílém bookletu jinak černobíle pojatého digipaku (kdo chce být post-punk, musí zapomenout na barvy) je autorem textů, hudby i celkového konceptu Justin Stephens (ex-Passion Play), na albu zpívající kytarista obklopen dalšími třemi soudruhy. Pro pochopení desky je to ale poznámka podružná, protože na desce v podstatě není co chápat. Jejích deset skladeb a padesát minut naplňuje učebnicové definice a jediné, co překvapuje, je lehkost, s jakou je to celé podáno.

 

Bez ohledu na to, že v rámci žánru mám mnohem raději ostřejší přístup, který pro mě v současné době reprezentují čtyři sufražetky Savages (recenze), i tahle melodičtější a poetičtější forma post-punku si mě dokázala získat. Čím? Určitě ne jakoukoliv rafinovaností při skládání nebo aranžování, protože všechno je klasické, předvídatelné a na jistotu. Skladby jedou ve standardním režimu sloka-refrén-sloka-refrén-přemostění-refrén, ve zvuku dostává dost prostoru baskytara, synťáky spíš jen dotváří hloubku a kytary jsou skvělé, ale nikoliv invenční. Kouzlo je v atmosféře, v přirozenosti, v krásných melodiích (refrén Sleepers), v hlasu Justina Stephense, který neubíjí, který je sice nahallovaný, ale tak akorát.

 

 

Poslech téhle desky je vás ničím neobohatí, neposune hranice vašeho vnímání ani nenahlodá váš osobní vkus. Na druhou stranu vás naplní teplem domácího krbu, místa, kam se rádi vracíte z dobrodružných výprav hledat odpočinek a síly pro další výlety mimo běžné rámce. A Chasm Here And Now představuje klídek a pohodu, poslech, který si jednou za čas potřebuje dopřát každý. Na německou kapelu překvapující zjištění.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky