Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Witchgrave - The Devils Night

WitchgraveThe Devils Night

Sarapis22.8.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: hi-fi Philips FWM154
VERDIKT: Jako připomenutí atmosféry starých šťavnatých časů může nahrávka posloužit jen těm nejoddanějším UG fandům, kterým je víceméně toto EP adresováno, já se však při svých častých výletech do minulosti obracím raději na originální interprety. Ti mají vedle své nezpochybnitelné příslušnosti do časového kontextu na své straně i kvalitu. A to se bohužel o "The Devil's Night" říct nedá.

Pánové podepsaní pod touto nahrávkou se zřejmě natolik shlédli v osmdesátých letech, že pouhé nostalgické fanouškovství jim přestalo stačit. EP "The Devil's Night", které tato mladá švédská kapela natočila v loňském roce, jakoby vypadlo z archivu nějaké dobové začínající kapely. Kdyby mně je někdo prezentoval jako demáč z roku 1985, asi bych mu bez problémů skočil na špek, protože EP má regulérní garážový zvuk a hudební postupy z metalového pravěku.

Nevím přesně, z jakého prostředí kapela pochází a kde je její místo na tamější scéně, ovšem hned po prvních vteřinách je mi jasné, že mám co do činění s tím nejhlubším heavy metalovým undergroundem. Zahuhlaný nepříliš čitelný zvuk, ohrané kytarové riffy, které už nemohou nikoho postavit do latě, standardní instrumentální výkony, zřejmě nahráváno z větší části naživo. Hrubý vokál mi lehce připomíná dnes už penzionovaného piráta Rock'n'Rolfa, v momentech vyžadujících melodičtejší linku působí trochu nejistě. Tempo je převážně střední, které místy přechází do svižnějšího poklusu. Hudebně se Witchgrave inspirují výhradně v heavymetalových vodách osmé dekády minulého století a berou si ty nejtuctovější riffy z výbavy starých Iron Maiden a Accept.

To by tak bylo v kostce vše, čím nahrávka disponuje, tedy žádná sláva. Jediné pozitivum, které se dá během těch zhruba třinácti minut z alba vymáčknout, je autentická záměrná archaičnost záznamu, která bez sebemenších pochybností odkopává tohle EP do nejzatuchlejších podzemních stok undegroundu let dávno minulých. Napomáhá tomu i zjevná satanistická tématika v textech, která byla u dobových kapel poměrně rozšířená a image metalu oddaných týpků, kteří se ve starých džískách nebo křivácích prezentují i v dalších seskupeních (Antichrist, Eviscerated). Hoši jsou do svého řemesla tedy naplno zažraní a snaží se vše dělat poctivě a bez pozérství. To je na jednu stranu chvályhodné a fanouška osmdesátek potěší, že tyto nenávratné časy mají své aktivní pokračovatele, jenže chybí tomu vlastní invence, která by tohle EP udělala zajímavější. Po více posleších se sice některé pasáže dokáží v paměti prosadit, ale jsou to jen slabé záchvěvy, které se po krátké době člověku z hlavy vypaří. Zůstane jen pachuť tuctového archaického heavy metalu, který se i u nás hrál před slušnou řádkou let.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky