Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Witchgrave - The Devils Night

WitchgraveThe Devils Night

Sarapis22.8.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: hi-fi Philips FWM154
VERDIKT: Jako připomenutí atmosféry starých šťavnatých časů může nahrávka posloužit jen těm nejoddanějším UG fandům, kterým je víceméně toto EP adresováno, já se však při svých častých výletech do minulosti obracím raději na originální interprety. Ti mají vedle své nezpochybnitelné příslušnosti do časového kontextu na své straně i kvalitu. A to se bohužel o "The Devil's Night" říct nedá.

Pánové podepsaní pod touto nahrávkou se zřejmě natolik shlédli v osmdesátých letech, že pouhé nostalgické fanouškovství jim přestalo stačit. EP "The Devil's Night", které tato mladá švédská kapela natočila v loňském roce, jakoby vypadlo z archivu nějaké dobové začínající kapely. Kdyby mně je někdo prezentoval jako demáč z roku 1985, asi bych mu bez problémů skočil na špek, protože EP má regulérní garážový zvuk a hudební postupy z metalového pravěku.

Nevím přesně, z jakého prostředí kapela pochází a kde je její místo na tamější scéně, ovšem hned po prvních vteřinách je mi jasné, že mám co do činění s tím nejhlubším heavy metalovým undergroundem. Zahuhlaný nepříliš čitelný zvuk, ohrané kytarové riffy, které už nemohou nikoho postavit do latě, standardní instrumentální výkony, zřejmě nahráváno z větší části naživo. Hrubý vokál mi lehce připomíná dnes už penzionovaného piráta Rock'n'Rolfa, v momentech vyžadujících melodičtejší linku působí trochu nejistě. Tempo je převážně střední, které místy přechází do svižnějšího poklusu. Hudebně se Witchgrave inspirují výhradně v heavymetalových vodách osmé dekády minulého století a berou si ty nejtuctovější riffy z výbavy starých Iron Maiden a Accept.

To by tak bylo v kostce vše, čím nahrávka disponuje, tedy žádná sláva. Jediné pozitivum, které se dá během těch zhruba třinácti minut z alba vymáčknout, je autentická záměrná archaičnost záznamu, která bez sebemenších pochybností odkopává tohle EP do nejzatuchlejších podzemních stok undegroundu let dávno minulých. Napomáhá tomu i zjevná satanistická tématika v textech, která byla u dobových kapel poměrně rozšířená a image metalu oddaných týpků, kteří se ve starých džískách nebo křivácích prezentují i v dalších seskupeních (Antichrist, Eviscerated). Hoši jsou do svého řemesla tedy naplno zažraní a snaží se vše dělat poctivě a bez pozérství. To je na jednu stranu chvályhodné a fanouška osmdesátek potěší, že tyto nenávratné časy mají své aktivní pokračovatele, jenže chybí tomu vlastní invence, která by tohle EP udělala zajímavější. Po více posleších se sice některé pasáže dokáží v paměti prosadit, ale jsou to jen slabé záchvěvy, které se po krátké době člověku z hlavy vypaří. Zůstane jen pachuť tuctového archaického heavy metalu, který se i u nás hrál před slušnou řádkou let.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky