Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Witherfall - Curse of Autumn

WitherfallCurse of Autumn

Michal Z5.1.2022
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Witherfall do třetice promluvili svým prog-metalovým melodickým jazykem. Každý jejich počin měl něco do sebe a z vysoké kvality stále neslevují. Pro heavy power progresivisty povinný poslech.

Witherfall se u mě znamenitě zapsali svým debutem. Druhým albem stvrdili svoje schopnosti a na třetím Curse of Autumn se vydávají dál do hustých mlh progresivního metalu. Pro někoho do nemoderního kovu, prapůvodního heavy - power metalu. Pro borce, co se v něm rádi nimrají a stále se snaží oživit prapůvodní definice, jde jistě o velmi výživný materiál na nejeden dlouhý zimní poslech, při vlezlých teplotách, líném mžení a dominující šero tmě, kdy oželíte i poslední podzimní kusy ovoce padlé do promrzlých, hlínou pomazaných trav. Kluci poskládaní především z amerických souborů Iced Earth a Sanctuary mají zkušeností na rozdávání a je dobré se jim plně věnovat. Když k tomu dohodí bohaté bicí Marco Minnemann z Němec, je progresivně a kvalitativně vymalováno. Hudebníci zde sdružení vyhledávají ladné komplikace a dokáží spřádat silné kovové látky, které se vymykají normálu a běžné kvalitě a umí nepošramotit rámec písně. Rozhodně zde necítím ani pach profesorství či jakékoliv samoúčelné progování, důraz je skutečně kladen na skladbu jako takovou.

 

Powermetalový vzlet do stratosfér probíhá se smrtelným G přetížením a nepřipravené dovádí k explozi orgánů. Ano silné melodie jsou hitově vzletné, ale vše je postaveno na solidním technickém zázemí a progresivní komplikovanosti. Dreyer se nebojí trylkovat, rytmika spustit se z kopce a Michael libovolně vybíhá z hrubších výraziv do vyloženě návykových čistých. Hodně melodií je připodobitelných třeba k ranným Orden Ogan, ale ti už nohu z plynu a entuziasmu sundali a kvalitativně paběrkují.

 

Chlapci z Witherfall ví, že netřeba tlačit na pilu, ať už má jakýkoliv profil zubů. Kvalitně akusticky vplouvají do skladeb a využívají i křehkých baladických odstínů, neb hrubost a síla jak známo lépe vyniknou v kontrastu k decentnosti. Witherfall dávají záruku, že balady metalizují do poživatelného dramatického tvaru, přidají pitoresknost Queen, trochu šílenství a rytmického kejklování. Vše zvlažují životadárnými kytarovými vodopády nebo potřebnou černou prací a máme zde komplexní umění hodné opakovaných poslechů. Mistrovsky a ve stopovém množství vsypávají i americký patos a cukrkandl. Naštěstí se ho jen dotýkají a přežvýkávají do metalové mluvy s nevyvratitelným progovým akcentem.

 

Takt a cit pro nálady a budování dramatického spádu skladby mají páni v krvi. Velké hudební kusy tak dostávají charakter strukturovaných kompozic vážné hudby. Vzniká prostor rozvinout umění a progresivní prvky. Dostávám se doslova do orgastických oblastí. Stěží soustředěným poslechem dokáži vychutnat komplexní tryskající progresi a hráčský um. Vychutnat vše s nadhledem vyžaduje osobité úsilí a oposlouchanost standardem. Závěrečná patnáctiminutovka je rozhlehlá mega pole, která neslibuje a není nadějná, ale rovnou dává hrstmi hudební zážitky. Plesám z hladce funkčního celku a vysoké laťky, kterou si Witherfall už potřetí posouvají na vyšší distanci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky