Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z oblasti maximální kultivace, evropské integrace a vyspělé ekonomiky příchází neočekávaný proud sektářského temna. Jeho nositeli jsou belgičtí Wolvennest. Ne moc známá kapela, která se v podhoubí skrývá nějakých pět let, ale svojí tvorbou určitě zajímavá. Buďto já je nebo oni si našli mě hlavně tím, že v klasických žánrech, které je ovlivňují, hledají víc než opakující se kulisy propláchnuté léty kopírování. Díky tomu nelze jejich album Temple považovat za čistý žánrový odlitek, ale zajímavý průzkum rozšlapaného terénu.

Ponejvíc bychom se měli bavit o black metalu, avšak se silným doomovým akcentem a psychedelickou atmosférou. S tím, že doomová složka si často, velmi často bere vůdcovskou hůl. Co se týče zpracovaných témat, Wolvennest patří ke kapelám, které svůj pohled nezaměřují na přírodní panoramata ani rozvzteklené živly, ale zajímají se o věci okultní, magické a rituální. Temple v sobě ukrývá místa, která se zdají být konanou seancí a hudba jakoby tvořila jen důležitou kulisu k váze pronesených slov. Za hlubokých deklamací zpěvačky Shazzuly mám tendenci sklonit svůj hřbet, přijmout svátost a odevzdat se nižším pudům. Skladby jsou hodně pomalé, rozjímavé, avšak v pozadí nezbedně bzučí rarachovy kytary. Bublající zlo je i přes závoj chmur citelné, jakoby čekalo na moment, kdy se rituál vymkne kontrole a nastane doba temna. Je třeba vnímat tento suterénní tlak, který působí mimo přímé cesty komunikace. Až poté vznikne ten správný dojem, že nás od přímého kontaktu s kapelou dělí opona, za kterou může nahlédnou jen povolaný jedinec. Nám obyčejným lidem je dáno zírat na tmavé sukno, přemýšlíme, sníme a spíš nerozumíme. V tom však může ležet i celé kouzlo nahrávky. V nepoznaném, ve fantaskních představách.

Lehký trans, do kterého se nás snaží stáhnout monotónní, psychedelické předení nástrojů, patří k jednomu ze základních pilířů, na kterých album stojí. Otázku, jestli díky němu dosáhneme na dřeň reality, nechám bez odpovědi, ale přiznám svůj poznatek, že nejde o kdovíjak vzácný úkaz. S takovými psychotropními účinky se můžeme setkat i u jiných kapel operujících s psychedelií a těch je nejen v doomovém mokřadu požehnaně. Wolvennest je tato metoda vlastní, a tak se velmi brzo rozpouští počáteční úvahy o zběsilém, divokém metalu. Ten tu prostě není, tady se hraje na jiném hřišti. Temple stojí na pozemku, který má mmohem blíž k takovým věcem jako jsou Earth nebo Electric Wizard, od nichž si však drží odstup tím blackmetalovým ocasem, který byl možná kdysi hlavní tažnou silou. Srovnání je to hodně odvážné, ale alespoň naznačí přibližný směr, kterým Temple leží.

Kupodivu nejvíc na mě zapůsobila skladba, která se většinové atmosféře desky vymyká. Succubus s hostujícím americkým umělcem Kingem Dude má příjemný zaoceánský šmrnc a dá se na ni pohlížet se střízlivým okem. Její temně rocková nálada zvolna plyne a její stopáž přesahující 11 minut je až na poslední minutu přiměřená. Velkou zásluhu na tom má právě hostující hlas. To Shazzula je víc zahleděnou vědmou než společníkem, moc jí nevěřím a nabídnuté kafe bych raději vylil do květináče. Její role kazatelky je jasná, zato King Dude je mnohem sympatičtějším průvodcem. Škoda, že jen v jedné skladbě.

Jakkoliv to může vyznít, že jen ta jedna je pravá a zbytek stojí za prd, není to tak. To jen moje osobní nastavení, které čím dál víc saje z věcí přirozených až klasických se přiklání k tomu nejschůdnějšímu z celé kolekce. Ovšem přijatelně chorý jedinec ocení i zbytek, kde se to hemží doprovodnými vokály, které jsou jakousi nápodobou Petera Steela z Type O Negative a svou hloubkou přispívají k mystickému vyznění alba. Celkově ale tohle album není rovnoceným partnerem. Žádána je podřízenost, poslušnost a notná dávka trpělivosti. A té já mnoho nabídnout nemohu.