Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Wolverine nejsou žádným novým pojmem. Muzicírují od roku 1995, ale svůj debut vydali až na podzim 2001. Tehdy ještě koketovali s melodickým deathem, ve kterém se slabě projevovaly budoucí tendence, ale to už je dávná historie. V současnosti se Wolverine pohybují na mnohem odlehčenější bázi, jejíž síla je někde jinde než v nekompromisních riffech. Machina Viva levituje v prostoru rozvážného, melodického rocku, který míří výš než běžná produkce. Stěžejní je atmosféra, ale obdivovatel košatých kompozic budou pravděpodobně spokojeni.

Při narůstajících posleších brzo nacházím mnoho recyklovaného. Tahle deska nebude milníkem, ale není důvod se na ni dívat skrze prsty. Wolverine jednoduše hrají s otevřeným srdcem, které bere zeširoka příjemné podněty a skládá je do vlastních kompozic. Jen zřídka sahají k podlaze a vytahují ostřejší munici, což je největší slabinou desky. Když se tak ve vzácných okamžicích stane, dovedně ukrývaná energie překvapí a dá vzpomenout na to, že šlo původně o metalovou kapelu. Těchhle partů je však tak málo, až to zamrzí. Vláda pomalých skladeb je taková přátelsky čitelná a jen s malou mírou překvapení, že člověk prostě konzumuje a trápí ho snad jen děravá ponožka na palci. Mně tady chybí výraznější projev života, ale nelze jen nadávat. Náplastí je nadšení ze skvělých kompozic zapadajících do sebe jako ozubené soukolí. Roztažená kytarová sóla jsou jako nedbalé šmouhy na jinak precizně vykresleném obrázku. Místy to působí dojmem hudební mše, při které je úkolem pouze rozvádět fanzazie svého vědomí.

Důležité a v podstatě nezbytné jsou klávesové vstupy se svým důstojným, artovým zvukem. Daleko mají k hardrockovým, pohádkově znějícím hammondům, které miluju, v tomto případě vítěží čistá syntetika nadčasovosti.

Kvůli sytému a vpravdě všudypřítomnému vokálu Stefana Zella je zpočátku obtížné proniknout k pozadí nahrávky. Zell na sebe stahuje hodně pozornosti a vlastní hudba zní jako pouhý doprovod, který vnímám jaksi na okraji. V některých momentech dokonce připomíná powermetalové cajdáky tažené školeným pěvcem, který svým hlasem dláždí cestu do své ložnice stovkám fanynek. Naštěstí jsou to jen okamžiky a většinou se spokojuje s klidným zpěvem, který je rozhodně příjemný. Až s narůstající zkušeností posluchače dojde k průchodu skrz jeho oponu, odkryje se důmyslná a chytrá práce ostatních nástrojů.

Albu chybí větší drajv, víc uvolněné energie. Wolverine působí vyšeptaným dojmem, jakoby ztratili větší část svého elánu někde na cestách. Sice jim to nebrání složit pěkné a chytré písničky, ale jak říkám, chtělo by to trošku nakopnout.