Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wolvserpent - Perigaea Antahkarana

WolvserpentPerigaea Antahkarana

Victimer7.2.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Magie, příroda, praskání ohně a křik vran. Wolvserpent znovu rozehrávají svůj folklórem načichlý drone, akorát že dnes už trochu nudí. Méně je někdy více.

Wolvserpent se zabydleli. V náruči lesního chrámu, obklopeni svícemi, kytarami, houslemi a knihou zaříkávání, ze které čerpají své veškeré, tmou pohlcené zážitky. Znovu jsou na svých místech, jen ve dvou, snad v milostném objetí, snad jen duševně spřízněni, každopádně daleko od civilizace a hluku velkoměst. Tam, kde končí poslední silnice, začínají pochyby, neboť obestoupení lesem je zásadní a vrhá stíny na mysl. Přesně tohle ovšem Wolvserpent vyhledávají. Dlouhé meditace v ševelu stromů, kdy jde teplo z uhlíků rozdělaného ohně a člověk se pomocí neustále se opakujícího riffu dostane až k rituálnímu hudlání nad rozlitou krví čerstvě podřízlých koz a beranů.

 

Staré časy Pussygutt jsou zapomenuty, i když byly krásné. Dobré dojmy ve mně zanechala i úvodní symfonická dronáž "Blood Seed", která krvácela i dýchala stejně pomalu, jako se i dotýkala tradice pohanského bytí. V tomto srovnání už novinka "Perigaea Antahkarana" nepůsobí tak výrazně, neboť dvojnásobek času sebou nenese ovoce jako spíš chmury a vrásky na čele posluchačově. Kapela se rozhodla zaoblit ostré hrany a dala prostor epičtějšímu projevu. Na albu je pořád plno vzteku a choré mysli, ale ta suchá primitivnost se pomalu vytrácí. Nový obřad je bohatší na aranžmá, snaží se být košatější, ale na svou snahu také bohužel doplácí. Nejde tolik do hloubky, i když se tváří, že tomu tak je.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/wolvserpent%20pa.jpg

 

I Wolvserpent patří mezi ty, kteří disponují darem přemostění stavu reálné mysli do spárů snění a vyvolaných haluzí nejen ve větru kmitajících stromů. Platí to i dnes, ale taky je pravda, že minule užitých dvacet minut na jeden song je až až a takové dva songy na celou desku je vcelku mile splněný limit, který nesmrdí po zanesených střevech a nesesouvá horní víčka. Z toho lze snadno vyvodit, že dnešní dávka je už nad limit a co si budem povídat, nuda se občas přikrade.

 

Pokud se Wolvserpent rozhodli svou rituální meditaci prodloužit a dát k poslechu hned čtyři veledlouhé kompozice, bylo to jistě z důvodu mocnějších čarovných účinků. Ty se sice dostavují, ale nepůsobí tak přesvědčivě jako na "Blood Seed", jsou jiné a je třeba si na ně zvyknout. Jejich hlavní smysl je rozevlátý v prostoru, nejde tolik pod kůži. Z novinky není cítit tolik dřevní podstaty, jako spíš důraznější splynutí s přírodou a jejího působení na člověka. Jistě, dá se namítnout, že vše je na svých místech, myšlenkově i hudebně se protahuje dronující agónie, ale funguje to tak nějak na půl plynu. Už tu není slyšet to staré skřípavé vytí vlka skrz mužské chorály a skřeky ze tmy, dnešní návštěva spíš evokuje Osadu Havranů, kdy Jiří Bartoška skloněn nad zurčícím potokem přemítá nad prvním nalezeným klíčkem jarního pole. Což o to, s tou celkovou (až blackovou) výpravností je to docela dobrodružná představa, ale Wolvserpent umí být děsivější. Tak či tak, dejte tomuto albu šanci. Nechte rozeznít smyčce přicházející odněkud ze tmy, slyšte rezonující vibrace stereotypních riffů. Jejich majiteli jsou dva podivíni z Idaho.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Michal Z / 27.5.14 5:29

Chrome Division mají u mě problém, vím, co chtějí zahrát už několik taktů dopředu, ale to je ve stylu který produkují běžná věc. To co chtějí říct, jiní už řekli už dávno a kvalifikovaněji především za oceánem. Pokoušejí se o podobnou tvorbu jako třeba současní Adrenaline Mob, ale s barvitostí a rozmanitostí jsou na tom lépe zde recenzovaní Chrome Division. Na druhou stranu jim z hudby netryská energie tak samozřejmě a skladby mě nedokáží svým pro mě utlumeným drajvem rozpohybovat nad rámec normálu. Víc šťávy a ještě více se uvolnit, pak budou, Chrome Division směřovat k jádru hraného stylu. Chápu, že do toho chtějí vložit určité emoce a groove, ale tentokrát z toho necítím ani chuť ze hry. Odkroutit si šichtu a jít si dál po svém. Jižanství potažmo motorkářskou kapelu neslyším, spíše si potřebují ulevit od klád, které musejí tahat v domovských souborech. Světlé momentky se mi s Chrome Division ustalují, když se stoner rockuje v pomalejších zatěžkaných skladbách, které nemají jen povrchní cíle. Při poslechu celku putuji známou cestou, kde znám téměř všechny kameny u krajnice nazpaměť i z odvrácené strany. Další z dobrých desek, které z patrnosti brzy navždy vypadnou a ani si toho nevšimnu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky