Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Šest let představovalo v případě Wovenhand nezvykle dlouhé období ticha. Jejich desky začaly vycházet v roce 2002 poté, co David Eugene Edwards uložil k ledu svou dosavadní kapelu 16 Horsepower, a pak docela přísně sledovaly matematiku dvouletých rozestupů. Co sudý rok, to nová deska Wovenhand. Což platilo do roku 2016, kdy vyšlo album Star Treatment (psali jsme o něm ZDE), s nímž jsem si tehdy úplně nevěděl rady a do dnes jsem ho úplně nevstřebal. Když už jsem u toho, moje těžiště v případě této kapely leží někde mezi deskou Mosaic (2006) a kukuřičným albem The Laughing Stalk (2012), byť i následující Refractory Obdurate (2014) na zeleném transparentním vinylu mám rád svým způsobem hodně (čtěte ZDE).

Novinka Silver Sash není vůbec dlouhá a celým jejím poslechem přesáhnete půlhodinu o slabé tři minuty. Málo? Za ty asi dva nebo tři měsíce, co tuto desku poslouchám, jsem si tuhle otázku položil až teď a stejně si myslím, že odpověď na ni není důležitá. Z mého pohledu se toho na nahrávce o devíti skladbách děje dost. Dost na to, aby měl člověk řadu námětů k přemýšlení, k úvahám nad tím, co slyší, co by měl slyšet s ohledem na svoji dosavadní znalost kapely a co slyší navíc, co by nejdřív nečekal. Všechno tohle se mi honí hlavou a ani po nespočtu poslechů vám rozhodně nebudu tvrdit, že jsem přišel na všechno. Spíš mám dojem, že nepřišel.

Klíčová je z mého pohledu role osobnosti Chucka Frenche, která vedle Davida E. Edwardse tvoří tvůrčí jádro souboru. Od ní vede přímá cesta k silnému využití syntezátorů, programingu, samplů, které vedle ostatních, běžných nástrojů vytváří velmi silnou a hutnou atmosféru. Mohlo by se říct, že v případě Wovenhand nic nového, že právě ta zvláštní až mystická a silně emotivní atmosféra je pro jejich hudbu typická, ale tentokrát mám dojem, že se jde dál. Respektive že jsou jinak voleny prostředky, že proměna zvuku Wovenhand je silnější než kdy dřív, místy až na hranu experimentu. Ve svých poslechových poznámkách jsem našel tu, kde jsem si škrtnul předchozí vlivy country a podtrhl kombinaci noise rocku a psychedelického rocku se silným dotekem elektroniky. Trochu nesměle jsem si připsal podobnost se Swans, ale to berte prosím s rezervou.

Odkazy na předchozí Wovenhand tak, jak je vnímám jako tradiční (dosaďte si třeba titulní skladbu z desky The Threshingfloor), slyším vlastně pouze v jediné skladbě, a to třetí Duat Hawk, která má přesně tu oduševnělou a lehce mystickou poetiku, jakou u nich pravidelně vyhledávám, když mi je ouvej. Všechny ostatní skladby jsou potom jiné. V aranžích, v kompozici, ve využití odlišné palety nástrojů. Už jsem to někde na zahraničním fóru zachytil jako problém, ale od té doby, co Chuck French povýšil na spolutvůrce v kapele, se mnohem víc zaplnil prostor - množstvím nástrojů, stop, různých zvuků a ruchů, dronů, syntezátory. Osobně s tím problém nemám. Líbí se mi to. Tentokrát.

Můžeme se pokusit rozklíčovat celou tu zvukovou mlhovinu, ale nevidím pro to důvod. Pro mě důležitější je celkové vyznění, celkový dopad na posluchače, který je myslím plně v souladu s tím, co od této kapely očekávám. Můžeme to celé vnímat jako posun k psychedelickému rocku (Acacia) nebo téměř až elektronickému rocku (The Lash nebo titulní Silver Sash), který mi v úvodu první jmenované skladby zavání až dotekem NIN. A ani to není všechno. Zcela osamoceně stojí silně tepající skladba Dead Dead Beat, nebo (a tady fakt nevím proč) těžce lo-fi věc Omaha. Navzdory krátkému hracímu času si album žije svým vlastním, proměnlivým životem a pojítkem všeho je celkový zneklidňující dojem, jistá nejednoznačnost, potemnělost, ze které na vás může padnout lehká depka. Jak mi historicky Wovenhand přišli v jistém smyslu euforičtí a svým způsobem jako optimisti, tak tentokrát z nich cítím tíhu a neklid. Nevím proč.

A pokud jste fanoušci hudby se vším všudy, tak jenom doplním, že vinylová edice je přiměřeně fajn. Černá deska se dočkala vnitřní kapsy s antistatickou fólií (konečně se tohle řešení začíná masověji prosazovat), rozevírací gatefold obal je na titulní straně sice graficky poměrně strohý, ale uvnitř o to pěknější. A pokud jde o zvuk, baví mě. Je sice docela přeplněný co do množství stop a nástrojů, místy možná nepřehledný, ale jinak bez dramatičtějších studiových zásahů a i při větším zesílení drží pevně v drážce. Velmi často pro to nemám důvod, ale přitom to tak rád píšu - výborná deska!