Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Xandria - Neverworld’s End

XandriaNeverworld’s End

Ruadek29.3.2012
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: Ipod / Koss Porta Pro
VERDIKT: Xandria odhodila vcelku obstojný kabátek, jaký si šila mnoho let a dala se na kopírování postupů okoukaných u dřívějších alb Nightwish. Profesionálně zahraná a vyprodukovaná deska, která uhrane na první poslech mnoho fanoušků symfonického metalu. Mé hodnocení sráží to, že se skladby opravdu velice podobají jedna druhé a že o originalitě tu nemůže být vůbec řeč.

Německá kapela Xandria vydala něco, nad čím by se určitě dalo o trochu více zajásat, kdyby neexistovala alba s takovými názvy jako je Wishmaster a nebo Oceanborn. A kdyby celkově vůbec neexistovala skupina Nightwish. A mně to prostě nedá, abych to nerozmázl přes celou recenzi, protože tohle je tak silně do očí bijící věc, až mě to tahá za uši. Ale popořadě, přátelé.

 

Xandria se řadí do druhé ligy, tam někde za Within Temptation nebo Nightwish. Druhá liga neznamená to, že kopu za FC Prstoklepy, místo abych kopal za Spartu (nebo Slávii). To prostě jen znamená, že netáhnu na ramenou vývoj stylu a nepohybuji se v takových tržbách / úspěchu, jako zmíněná první liga. A že neplánuji společně s albem film, případně komiks. Tady někde se nachází i After Forever, Sirenia nebo třeba Lacuna Coil. V tomto případě musím upozornit i na Epicu, kterou založil kytarista / vokalista z After Forever Mark Jansen. Xandria se už od počátku snaží být nějakým způsobem originální, stále tvoří odpovědi na díla okolních band a předkládá své verze symfonického metalu. Když jsem uslyšel nové album, bylo mi tentokrát jasné, na čí tvorbu nám Xandria odpovídá tentokrát.

 

 

Album Neverworld’s End jako by vypadlo z produkce Nightwish z období pro ně asi nejsilnějšího, tedy z let 1998 – 2000. Dravý powermetal s operním zpěvem, Finské tancovačky, klávesy, aranže, energie. Není divu, že se Xandria pokusila nám toto období oprášit a předvést nám jej ve zcela současné produkci, nádherném zvuku a pokud možno v co největší orchestraci, jakou byli schopní vymyslet. K tomu všemu je třeba dodat i zcela zásadní věc, Xandria už nemá od roku 2008 za mikrofonem bývalou zpěvanduli Lisu Schaphaus-Middelhauve, ale novou a svěží Manuelu Kraller. Tato holčina přispěchala z další veličiny Haggard. Její zpěv je skutečně hodně podobný výrazivu Tarji, Xandria k tomu ještě přitopila tím, že používá vícestopý efekt – tedy znásobení vokálů v melodických linkách. Tedy další poznávací znak Tarji. V tomto případě už máme velmi schopný hlasový projev, a když spojíme většinu klasických hudebních / skladatelských postupů Nightwish, máme tady obstojnou možnost nakrmit masy. A tak se i děje.

 

Xandria má za sebou 4 alba, tedy už celkem obstojné zkušenosti se symfonickým metalem. Vždy se snažila pojit dohromady Indické motivy, roubovat na sebe folklór přirozeně a být svá. S novým albem přišel zásadní obrat, který mnozí přivítají jako náhradu za zaniknuvší staré Nightwish a jiní v tom především spatří kopírku s odmocninou. Jaké album skutečně je? Zajímavé v detailech, rozporuplné v celku. Od první do dvanácté skladby se jede prakticky ve dvou polohách. A to buď v prakticky jednom modelu, jako z oka vypadlého ze skladby Wishmaster a nebo v poloze pomalejší, bohužel opět ve znamení všudypřítomných Nightwish. Důkazem budiž jak první singl Valentine nebo ukázková Blood On My Hands. A tak to vlastně frčí bez výrazných změn od první do poslední minuty alba. Stále stejné postupy, chorály, dvojzpěvy, urputná snaha vymáčknout hit z každé skladby. Pokud nejste fanatičtí fandové tohoto stylu hudby, vydrží vám nadšení asi tak po čtyři skladby a začnete přemýšlet, proč je to všechno stále tak stejné. V tomto bohužel shledávám jednu z velkých slabin současné Xandrie. Ať už je nájezd do každé skladby jakýkoli, vše se dostane do stejné šablony asi po 30 sekundách. Do auta zesíleno až na hranici poskakujících nýtků by to šlo, ale na soustředěný opakovaný poslech je to utrpení. Ona možná ani tato deska na nic víc určená není.

 

Pokud srovnám toto dílko s posledními alby podobných souputníků, pak ani zde nebudu hodnotit zrovna pozitivně. Nightwish jsem hodnotil kladně díky schopnosti Holopainena stále překvapovat a pouštět se do experimentů, které nejsou pro každého. Within Temptation sice pomalu opouštějí metalovou oblast, ale jejich hitové ambice jsou doslova neuvěřitelné, přestože roubují do své hudby už pro leckoho těžko pobratelné věci. After Forever stále hrají především metalově a mají vlastní styl. Pokračovat netřeba. Okolní kapely – ať už leadeři stylu nebo ti ostatní – mají především vlastní xicht, což je jim svaté. Xandria ten svůj ztratila a pro mne zcela nepochopitelně zabředla v kopírování stylu jiné kapely. A to ať už sebelépe, sebedokonaleji. Proto přemýšlím, jaký z toho má teď kapela pocit, protože ať už bude mít deska sebevětší úspěch (a já jsem si jistý, že jej bude mít), stále se bude mluvit o souvislosti s Nightwish. A to setsakra hodně. Stínu, ve kterém pod tímto vzorem jsou, se už nezbaví (tedy pokud se příště nevydají jinam). Je to trochu jako kdyby Nightwish Revival prvotřídní kvality vydal desku svých autorských děl.

 

 

Světlé vyjímky? Líbí se mi, když se ke slovu dostane smyčcový nástroj, což sice není nijak originální ale bezesporu zajímavé: Call Of The Wind. Líbí se mi začátek Cursed, který je temnější než bych čekal (ovšem po cca 30 sekundách najede klasická linka a je to pryč). Poslední The Nomad’s Crown trochu připomíná starší časy Xandrie. Na ploše devíti minut se tu rozjede obstojná jízda, velké aranže, zajímavá gradace a napětí. V tomto případě škoda, že takhle příjemně působí až poslední věc. Celkově se mi líbí ozvučení alba (zajímavá je baskytara, když má prostor), aranže jsou evidentně v rukou lidí, kteří ví, jak se to dělá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky