Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
XIII. Století - Noc vlků

XIII. StoletíNoc vlků

Bhut6.12.2024
Zdroj: CD #5021732410887
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Rovnou přiznávám, že osobní zpověď a podzimní nálada nahrávky mi nesedla. Jsou tam skvělé chvíle, ale obecná nálada je pro mě málo třináctkovská. Kladu si vysoké nároky, vím to.

Došel jsem k závěru, že album Noc vlků od tuzemské veličiny XIII. Století bude vnímáno velmi rozporuplně. Sám vlastně pořád se sebou bojuji, na kterou stranu barikády se přidat. Nové album mi totiž nepřináší tolik, kolik bych si přál a není to tím, že bych se nedokázal vžít do soudobé podoby kapely. Pojďme to trochu prověřit.

 

Deset skladeb, z nichž dvě zastupují intro a outro, je model, který se již dlouhodobě osvědčil a mustrem budiž mileniální kus Metropolis. Ostatně toto album vnímám obecně jako drobnou předlohu. Ačkoliv jej mám ve velké oblibě, obsahuje několik momentů, které mnohým jdou těžko pod kůži. Třeba balady, třeba svérázný cover a třeba i skladby vymykající se podstatě desky. Tady je to totiž velmi podobné.

 

Obecně lze Noc vlků vnímat jako velmi osobní dílo Petra Štěpána a pokud tento fakt přijmete, pak nejspíš nebudete mít problém album vstřebat. Ačkoliv témata dokážu dobře tolerovat, přijde mi, že jich je tu až moc. Začne to hlavně skladbou Ze stromů listí už padá, což mě osobně furt podsouvá asociace s tlupou Traktor a jejich skladbou Letokruhy, kde se zpívá o tom, jak se kácí v našem lese a prostě se cíleně tluče na nostalgickou strunu a vynucuje v posluchači uvědomění si smrtelnosti. A teď jak s tím naložit. Téma je vlastně v pohodě, ale ta osobní rovina je tam možná až příliš upřímná. Já jsem prostě od XIII. Století vždycky hltal tajemno, fantastický svět upírů, vlkodlaků a jiných bytostí v dokonalé provázanosti s historickými reáliemi a předlohami. Teď je to takové sladkobolné, což ještě víc podřezává skladba Černá kočka, kde je hudební podkres pouze v podobě klavíru, a to už samo o sobě je pro moje ucho neskutečná bolest. Srdceryvný text a nálada písně mi pak nutí song vyloženě přeskakovat. Stejně jako když poslouchám starší alba Scorpions a jejich profláklé balady čistě z bezpečnostních důvodů přeskakuji. Svou úlohu již splnily.

 

 

Návrat do gothic rocku, jaký mám od téhle kapely rád, zajišťuje až věc Smrtihlav, tedy třetí kousek, který shledávám jako povedený a skvělý a hodný velikosti jména kapely. Pro úplnost uvedu, že první dvě skladby se jmenují Noc vlků a Alchymistův dům. Pokud by se deska nesla v tomto duchu, tak bych jim odpustil hromadu věcí. Smrtihlav nese hromadu dominantních prvků, které dělají kapelu výraznou: vyčnívající baskytara, klávesové vyhrávky, chytlavý refrén, střední jednoduché, leč chytlavé tempo, uměleckou gradaci a správný závěr (žádný bezduchý fade out). Ale…

 

…ale pak přijde skladba Pán havranů, která začíná úplně stejně jako skladba Iglau, respektive bych se nebál tvrdit, že instrumentálně jsou to takřka totožné kousky. Tempo výrazně povolí otěže a jediné, co na skladbě oceňuji, je baskytara. Následující cikánsky táboráková Golgotha mi přijde zvláštní už samotným tématem. Ale největší problém tu mám se zpěvem a nekonečným popěvkem. No a pak přijde podle mnohých uší největší hit a zároveň i klipovka Můj bratře můj. Ta skladba zasluhuje snad samostatný rozbor. Suverénně nejvíc osobní píseň v historii kapely, což je fakt, na kterém celé vnímání stojí i padá. Jakákoliv výtka bude totiž omlácena argumenty, že je to právě o té osobní zpovědi, či jak to přesněji definovat. A teď co s tím. Takže osobně tvrdím, že je to hudebně solidní věc, ale to téma mi prostě nejde k emblému XIII. Století. Kde jsou ta dávná témata a nálady, u kterých se člověk bál? Kde je ta mystika, okultismus, pohádkově snová zákoutí? Strašně moc podzimní deska.

 

 

Jak to shrnout a neurazit. Jsem letitý fanoušek kapely, prakticky přesně od roku 2000 (protože tehdy jsem kapelu objevil a plně ji podlehl), takže dokážu prominout i to, co by asi jiný fanda nedal. Jenže nahrávka Noc vlků mi přijde jako podivný slepenec nostalgie, melancholie, zpovědi a úlitby, respektive příklonu ke starší tvorbě a osvědčeným metodám. Musím prostě přiznat, že jsem zklamaný. Užívám si vyloženě tři skladby z deseti, což je dost málo. Dokážu k nim s přimhouřením očí a nastavení nějakých filtrů dokodrcat ještě dva další kousky, čímž jsem na polovině. A tak to bude i s mým celkovým hodnocením. Ono se to těžko popisuje v jednom článku. Ideální je si tohle album pustit a rozebírat jej dílek po dílku a říkat si všechna ta pro i proti. Jak jednoduše ten celek zní, tak složitě se do něj lze prokousávat. O obecně chudé CD verzi jsem již hovořil zde.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky